děkuji za tvou laskavou lásku
za jedno objetí znamenající cit
ty nemáš žádnou lidskou masku
dáš tolik, co až nejde pochopit
děkuji za tvou kamennou krásu
za oheň života, co vznikl z plamene
tvůj klid dal srdci na chvíli spásu
co na tom, že teď bude kamenné
do srdce hmoty málokdo vidí
a teď ve mně žiješ, ty - kámen
čas dušiček trhá pláště nejen z lidí
za slovy miluji tě přidal jsem Ámen
Amen (hebrejsky אמן) je slovo, které se často používá při modlitbách, v náboženských a liturgických textech. Nalezneme je jako součást/závěr modliteb jak v židovství, tak v křesťanství či islámu (ve forměامين ámín). Přes liturgii přešlo i do hovorové mluvy. Slovo amen je jedním ze svědků společné semitské náboženské tradice spojující tři velká světová monoteistická náboženství (židovské, křesťanské a islám). Původně hebrejské adjektivum אמן (amen, skutečné, pravdivé, v některých biblických pasážích užíváno i též jako podstatné jméno) se stalo neurčitým výrazem pro stvrzení výše řečeného ve smyslu „tak se staň“, „pravda“, „kéž se tak stane“. Etymologicky vychází z kořene א-מ-ן, ’-m-n, tj. věřit, doufat, ujistit se, být věrný (od stejného kořene je odvozeno i slovo אמונה emuna, „víra“). Podle výzkumů je příbuzné se slovem אמת, emet pravda. Odvozené formy jsou v nif’alu נאמן, ne’eman - „být jistý“, „být pravdivý“, přeneseně „obstát“, v hif’ilu pak האמין he’emin - „věřit“ či „uvěřit“. V judaismu původně nejspíš bylo formulí pronášenou vždy na závěr modlitby a benedikce, pravděpodobně to byl také jediný moment, kdy se společenství svými responzemi aktivně účastnilo liturgie.
Slovo amen bývá někdy interpretováno jako akronym pro sousloví אל מלך נאמן El Melech Ne’eman, „Bůh, věrný král“.
