celý život se zbavujeme třísek
a když je v srdci náhle pusto
a všechna krev a mokrý písek
je dál rozdílem našich hustot
láska je někdy smrtelně plíživá
že si skáče z očí do očí a hned
ale taky je to mast třísek hojivá
to tam, kde nestačí nám med
chceme se dotýkat bez přestání
aby se chvíle vryla do paměti
ruce bílé zrudly, že nezachrání
okamžik touhy, že neposvětí
my lidé, jsme pohádkoví hráči
bez lásky kosti a svaly rozdrtí
žijeme v naději, že stačí v pláči
říct a žili šťastně až do smrti
💝 věnováno mé babičce Boženě, která by se dneska dožila 103 let,
kdyby neodešla za dědou :)
