Sto tisíc andělů (A Hundred Thousand Angels)

bolí mě usínání bez tebe

hvězdy si tančí za zenitem

žijeme v mrazu, co nezebe

sami sobě zemí i satelitem

lampu zhasíná překvapení

poprosit vše o odpuštění

láska je tady bez kradení

to červánky jsou rozluštění

zhasínáš lampu a vychází

sluneční záblesk nevídaný

oči jsou jak okna vitráží

a smutný čaj bez snídaní

jak často slyšíš miluji tě?

bez tisíců andělů, co musí

šeptat naposled při úsvitě

kdo nevěří, ať si to zkusí

No war no more

byla jsi moje tma tmoucí

a já jsem vystupoval z lůna

bod spásy srdce pro tonoucí

okamžik, co praskla struna

výčitka zrozená hříchem

že milovat není povinnost

jsi přenádherným smíchem

toho, že lásky není dost

objevila jsi se jako slzy

tryskající ze známého zdroje

že žít láskou není nikdy brzy

a má duše je stejná jako tvoje

Zajíc

píšu, když se v rukách nedá vydržet

do poslední slzy sbíhají se atomy vody

srdce skáče, zajíc soudného dne do strže

potrhaný, potlučený, skáče do svobody

ve svých představách objímám les

každý den přijde poslední krok do ticha

a neskočíš jednou a zemřeš právě dnes

a dřevo všech křížů silně zavzdychá

hra nekonečna věcí ho překračuje

letící naděje, že v každém kroku je cíl

neprchá, před něčím, čemu se nedá ujet

vykročil, aby se nadechl a dál žil

a tak si sčítám své roky pod nebem

a říkám sobě pravdivé lži pro důvody

ukážu svůj vlastní krok, první za sebe

jsem zajíc, co skáče do svobody

Někdy

link

někdy je chvíle delší než čas

co schovává se v peřinách

černá je bílá, když řekne hlas

že touha je děvka laciná

pohledem si říkáme všechno

a netušíš, kam tě odkrývá

dva kolty, co skryly ti stehno

pravda se vždycky zarývá

vystřelil´s pohledem do tmy

pronásledují tě tvé mýty

za hříchy svedeni jsme my

popelem z lásky smyty

někdy je chvíle delší než čas

a prostor se ohýbá přímo

každý zničíme srdcem v nás

chvíli, a z vody je víno

Plížit se 🖤 (Creep)

celý život se zbavujeme třísek

a když je v srdci náhle pusto

a všechna krev a mokrý písek

je dál rozdílem našich hustot

láska je někdy smrtelně plíživá

že si skáče z očí do očí a hned

ale taky je to mast třísek hojivá

to tam, kde nestačí nám med

chceme se dotýkat bez přestání

aby se chvíle vryla do paměti

ruce bílé zrudly, že nezachrání

okamžik touhy, že neposvětí

my lidé, jsme pohádkoví hráči

bez lásky kosti a svaly rozdrtí

žijeme v naději, že stačí v pláči

říct a žili šťastně až do smrti

💝 věnováno mé babičce Boženě, která by se dneska dožila 103 let, 

kdyby neodešla za dědou :)

Psi 🧡

co je to člověk bez lásky?

hlas bez naděje vyslechnutí?

sudba za všechny otázky?

že k smrti vcházíme nesehnutí

jizvy se časem nezahojí

jsou protestem proti utrpení

zapomenout v lásce svojí

protože z ní nikdy nepramení

hledáme oddanost slepí

nevidíme ty, co jdou v duši

a i když se pravda třepí

i když nevíme, co komu sluší

pořád jdou bez odměny

a nehledají si pohodlí a úkryt

srdečním mrazem ojíněny

hřeje je váš úsměv, jako úsvit

co je to člověk bez lásky?

to není srdce, co bije samo 

to svět bez objetí otázky 

zhasl a víc nám není známo

věnováno panu Františku Koukolíkovi

Do konce času

někdy jsou slova na přítěž, stačí doteky
život se pod věčností pomalu stmívá
ač nejsem Alaladin, tam v dálce daleký
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

říká se, že věčnost smrti začíná láskou
když žiješ pomalu, jen po sekundách

navždycky je dech tvůj mou poukázkou
k hostině na níž si nikdo nepochutná

a tak se dáváme do tance, co nekončí
včera možná mi chyběla tvá pokora
ruka tvá pohyby srdce srdcem dokončí
z atomů skládá se zítřek jako opora

v náručí tisknout dokud zas neuvěříme
že nikdo neumřel, dokud se ještě zpívá
nazí nežli odejdem ještě se zapotíme
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

Když dýcháš do mých snů (Breathe you In My Dreams)

foto

vystupuješ ze sna do mé země

přicházíš sám do mé reality

a i když srdcem říkáš neměj

strach jen, že budou zneužity

teď vidím tvé konečky vlasů

křičívám ve snu do tvých uší

já už nechci pro svou spásu

být někým, kdo je aniž to tuší

mou zem smáčí slzavé deště

a vnímám taky jejich  chuť

má vlastní hrdost říká ještě

pod nohama křupe už jen suť

a tak rozbíjím okna a pláču

a když odcházíš, volám stůj

ty poslední, jsi první ze všech hráčů

když dýcháš do mých snů ...

Jen já a ona

zdroj FOTO

ze srdce pomalu odťuká kapek pár

krev zhoustne na normální kapalinu

to mi duše řekla, že čas je jít zase dál

láska a smrt jednají vždy na rovinu

v poslední vteřinách zhasínám sebe

a podávám ti zase tu voňavou růži

a jak bude vlastně vypadat, to nebe?

okno otvírám, oči už neznělé sluší

v pohybu života spíme, jak motýli

stačí nadechnout s láskou vzduch

počtem slz jsme tělo tělem pokryli

když zrodí se i zemře lidský duch

jsme cestující mezi dvěma světy

až když bubny na pochod zazvoní

zastavíme, jak slovo na konci věty

jablko Evino, růže Adamova zavoní

smrt je poslední zastávka na cestě

od teď jsi mami už navždycky doma

Bůh jde k tobě, jak ke své nevěstě

dotykem to všechno víme jen já a ona

ALGIZ

k tomu uvidět pravdu

stačí podívat se na sebe

než oslepneš tě zmatu

zahraješ si sama na nebe

obarvi si oči stínem

dívám se a nic nevidím

rozplynu se s vínem

ani nevím, zda závidím

když úsměv navždy

překryje tvé srdce z ledu

nadechnout doopravdy

za ruku tě držet nedovedu

vtrhneš do temnoty

uvidíš srdce bez domova

co to bylo za životy?

kde byla krev Adamova?

Jsem tvůj stín (I Am Your Shadow)

jdeš časem na místo smrti

tam, kde jsou stíny zrušeny

a čas zadrží dech, jak chrti

co po závodě leží sečteny

a v tom běhu být životem

jak chudý herec na jevišti

smrt nezaženeš bonmotem

ani tmu světlo neroztříští

když dojdeš k bodu lásky

ne každý, kdo bloudí je sám

pro ty odpovědi na otázky

kdo stoupá srdcem neklesá

dech smrti je tvým grálem

z popela oheň znovu vzplane

nekorunovaný bude králem

obnoví to, co bylo polámané

The Heart Never Lies

všichni si jen tak žijeme, že doba je zlá

a srdcem hrajeme si, kdo koho ovládá

do ráje i pekla stejným člunem, náhoda?

my láskou zranění umíráme v armádách

 a když nedoplujem, umřem si pod palmami

tam, kde posloucháme ty ctihodné kmety

co v klínech žen říkávají, že jsou to dámy

básní tichem, dnem i nocí, přistáním vzlety

tancem proběhnout květy a z věnců smích

když srdce se lehce dechem rozechvívá

to, že láska jsou věnce z vávřínů zelených

a uprostřed milenců, že se smrt tiše skrývá

děkuji lásko

Bez lásky

jsou noci, kdy se sám sobě ošklivím

kdy nespočine srdce v tvé moci

kdy neřeknu, už všechno dávno vím

jsou noci, kam se nedostane světlo

kdy tlučeš já pěstí do bezmoci

kdy zlomená křídla chtějí vzlétnout

jsou noci rozpálené chladem do běla
kdy lhostejnost krve bez pomoci
kdy se bojím, že jsem zabil anděla

jsou noci zjitřené rozředěnou krví
kdy jedno před či po půlnoci
kdy si své hříchy zaplatíme smrtí

jsou noci, a nevím, jak se zachovat
kdy vidím, v zhasnutých očích
kdy může mě aspoň smrt milovat?

Miluješ mně k smrti II. (You Love Me To Death)

tvá přítomnost má zavázané oči

netušíme jenom hravé stíny

šlápota za šlápotou vkročí

kde zbylo trochu špíny

zjišťujeme, jaké je utrpení nic

příměří jsou chtíčem bláznů

minulost byla z pohlednic

 já živý silou nevyváznu

bolest je strach z krutosti vin

a že každý jsme dílo Boží

duše plamenů propadlin

se mezi sebou množí

a sytíme se strachem z lásky

poháry princů letící výše

netečnost snímá masky

zisk patří jenom pýše

krev sladce lepí meči rytířů

chaos nehraje na pravidla

srdce z kouřících milířů

když vyřízli ti křídla

Vystrkuješ nohy

foto: Karel Zakar - THE WALL

vždy mlčenlivější než čas

něžnější než smutek
jak růže rozvitá teď zas
vystrkuješ nohy na zármutek

jen díváš se tak opodál tiše
a tma v stínu střech
křičí, co neumějí slyšet

jsi dech a jdeš teď na nocleh

jen schoulení z krás mlčení
bez hlasu tiše vábí
a ústa v tichu zkamení
vím, že tě srdce samotou trápí

dobrou noc, dobrý den růže
neoblékáš si masky
neptáš se, jestli se může
do smrti být v stínu tvé lásky

Miluješ mě k smrti (You Love Me To Death)

v hladinách celku pluje

mé srdce vyrvané nočním můrám

v zákoutí Platonovy sluje

záblesky stínů z ohně křičí hurááá

na svět jsme přišly tiše

my lidé jsme začali k smrti šílet touhou

mít Bohy, hřebíky a kříže

a jazyk věků zničit za vteřinu pouhou

jsme mrtvé stíny stínů

ze kterých nezbylo už ani trocha kostí

láska si hledá domovinu

kde? v srdečních síních z lhostejnosti?

foto: JULIA TROTTI

Do bran

vždy, když se sami zabíjíme

ve jménu bezpodmínečné lásky

naviják s příchutí zla zastavíme

a na tváří kontrolujem vrásky

to jsou pravdy, které nás zabíjí

někdy se prostě jen vzbudíš

vzruch nad tím, co teď pomíjí

a někdy to plácne a ty studíš

tak dík za všechny ty chvíle

chvíle, kdy se ty sám střetneš

vkročíš zas do bran smrti bílé

a někdy, když padáš, vzlétneš

Otázky XIII.

polibky dotykem úst

pamatuješ chytil jsem tebe

a skončila jsi náš půst

a řekla´ s lásku si vstřebej

motýl se dotkl rtů

my vkládáme se do lásky

a přání neuslyšet stůj

podívat se do své otázky

prahneme oba dva

srdcem v posledním dotyku

řekla´s já smrt jen tvá

prý podobá se letu kolibříků

Kukačka

bloudící jsme kolem smrti dne i noci

bloudím s tebou v duchu a slyším 

kolem nás o lásce vyprávět

a myslící na strach bezmoci

myslím na dobu s tebou ztiším

když kukačka mi vyzpívala řadu let

polibky z plachých snů měnící touhou

a polibek do radosti práce zní

s láskou skládat abecedy

rozehřívá ledy slovy mohou

ať na tvé srdce nedopadá sníh

chci s tebou vzlétnout aspoň naposledy

Smrti

bavím se s ní o lidském srdci

říká, jak tiše tepe kroky času

i o lidech, jako o záprdcích

co nevnímají lidskou krásu

tmavá moc se dívá do srdce

zdálo se mi, že jde o jabloň

a ty nevíš, jaké bude ovoce

a tak se před ní prostě skloň

někdy je v horkých srdcích

k smrti zima, že se z ledu sněží

to, když jsme k sobě trpcí

a to je to, oč tu lásko běží