XYZ

žijeme časem, až z něj zbydou okamžiky

nemluvíme hlasem, který je pro romantiky

přítelem běhu, co odpočítá tempo marše

nehledáme něhu, dovedla by nás jen k arše

jazykem slov pijeme poháry slz na řasách

okamžik vdov, když radost nahradila strach

vykřičet lásku, co nahradila hloupé pověry

a dostaneš v sázku bez srdce různé poměry

zapomínáme věrnost životu vzít si do krve

nádech je věčnost, vydechni prosím poprvé

Žije

milovat se dá i hezky potichu

když strach nedovolí projevit

tu hravě snivou touhu kalichu

kus srdce dotykem si zvelebit

deštěm jdou kapky jako vojáci

a jak tak dopadají na dno křičí

to v kalichu ze mě víno burácí

střely slz Boha spadnou a zničí

andělskou zář vyřčených přání

i temnotu slz, pro či nevidoucí

a kdo tady vlastně koho chrání

když i Bůh je jen kolemjdoucí?

hrající bez not prší za klavírem

slyšíš, jak každá kapka praská?

zázrak je, co plní srdce smírem

 svoboda, když v tobě žije láska

🎹 Odjezd do života

padáme jako noty do piána

co rozezvučela boží ruka

radost a bolest prodýchána

srdce mi ráno jen tiše ťuká

stáváme se tónem klavíru

který se sám od sebe hrál

pýcha je to z nás nadmíru

čeho bych se ještě bože bál

a tak se modlím životem

to aby byla jiná srdce rána

aby nikdo nikdy za plotem

neřekl píseň je odevzdána

zpíváme každé ráno světu

a i když je zle až to praská

stojí to za to, znít do květu

v němž ještě spí tvá láska

Lásko ...

když sem zaklepal a přišlas otevřít

a každá vteřina byla tak dlouhá

nemusíš hned všemu srdcem uvěřit

to radost si lhostejnost strouhá

poznávám lék na všechny nemoci

otevíráš mě, jak zašlé skříňky

skřítek, co prskal "nechcu pomoci"

a teď dělá štafáž do vitrínky

pomáháš najít mě, když nehledám

oči ve chvílích smutku a zla

o radost se dělím, smutek nesu sám

jdeš za mnou i tam, co je tma

nevěříš na to, co zaseješ, že se sklízí

dáváš i přesto, že jsem blázen

smutek, jak holubi tlesknutím mizí

miluju, když snášíš mě na zem

Pro to, má lásko ...

bylo to tenkrát, když zavřeli nebe

a nevím už ani na kolik, to bylo západů

byla jsi mým kamenem a teď jsi chlebem

princezna pohádek půlnočních obřadů

málem jsme vzlétli, tak blízko nebi

a klidně si uleť a předstírej mi, že jsi pírko

křičíš srdci svým tichem, že nejsi zapotřebí

jako každá láska byla´s i ty, své dílko

jen tak si stát a kolem nás nic není

a vždycky, když přicházíš jde mnou mráz

síla sil, co nenechá ani kámen na kameni

přestaň lhát si sobě, že jde něco snáz

kráčíme světy po lanech nekonečna

každá chvíle toho dotyku vzpomíná navždy

a všechno co je, je risk, láska je nebezpečná

 pro to, má lásko, nemůže milovat každý

Bez váhání

ledová země nebe zrcadlila

a to jí za to posypalo sněhem

když bílá s bílou zbyla

lásky se dotkneš a jsi zběhem?

následuj sebe a nalezneš mne

radost či bolest, láska či zloba?

já proklínám smrt dne !

následuj mne a ztratíš nás oba

do jarních zahrad rozkvetlých

zastavit vpád vloček nedovedu

zastavit v srdci smích?

květy se sevřely v krůpěj ledu

odrážím ke zrodu duši jasem

bez Boha, nečekám, že pomůže

já stal jsem se hlasem

počkáte tu se mnou? na růže?

Radost IV.

ještě nemám lístek

a čekám na další spoj

všichni, co sví jste

dáváte jen nepokoj

žádné srdce netrpí

že hledáš, co je zdroj

kdo se pochopí

vyhrává lecjaký boj

život nedává všem

radost, že mám lístek

dar uskutečnit se

že špinavé je to čisté

Sannjásin (Hamsa)

život je hlubší než to, co si myslím

ale nežít z radosti lásky je hřích

a co nám každý čin vyčíslí

v pozadí neulpívá smích

nevěřte, ale láskou jděte sami

kráskou, co zbývá na konci

a ty tvoje tváře k zulíbání

srdce zvoní ve zvoncích

způsob tady a teď je klíčem

do zahrady jednoty bytí

ideály jsou jen bičem

co trhá se zarytím

chci plynout v tom proudu

moudrosti těla milovat

věřit si, ne bloudům

sám sebe smiřovat

z radosti smíchem hořím

sám v sobě dát si dar

že zase něco tvořím

a obsah dává tvar

a pro to srdce existence

jdu svobodou bez boje

modlící bez růžence

vidoucí ze zdroje

Proti všem očekáváním (Against All Odd)

Proti všem očekáváním žiji. Tak jsem dnes odcházel z vyšetření v pražském Ikemu. Sedící v čekárně plné lidí, kteří svou zachmuřenou tvář očekávající to nejhorší sdělení ani neskrývali. Šel jsem lehce a až skoro u východu jsem si uvědomil, že jsem stejně lehce přišel. Že se na mém životě něco zásadního změnilo, i když vlastně nezměnilo. 

Uvědomil jsem si to před několika měsíci, když jsem hledal, co se v mém životě změnilo před 4 lety natolik, že z něj odešli ti, kteří v něm hráli ty důležité role. Žena, děti, pak přítelkyně. Včetně hmotného majetku a peněz. Už delší dobu jsem si pokládal otázku, nebo spíš než otázku žil jsem spíše pocitem, že něco chybí. Ve mně, v mém životě. Něco mimo ty věci, kterých se ostatní tak neustále dožadují a jenž potřebujeme (auto, byt, dům, dovolená, jachta, letadlo...). Nutně. Něco bylo jinak, skoro jsem si připadal, jak člověk, který uprchnul z domova tisíce kilometrů a teď žije ve slumu na okraji společnosti ve světě, který byl najednou neznámý a cizí. Plný těch lidí, kteří mě sice "znali", ale najednou chtěli abych byl jiný. Říkali zhubni, zatímco sami tloustli, shodil jsem 44 kg; říkali miluj a zatímco hledali myšky dírky jinde, držel jsem se jedné lásky v jednom čase a místě. Říkali jdeme za tebou, zatímco se pilně připravovali na svou samostatnou dráhu bez mne a za mé peníze, stále jsem jim věřil. 

Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe formuloval takto: "Je toto vše, co nabízí život? Není za tím i něco víc? A kam vlastně jdu?" 

To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? 

Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud chci něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího je třeba něco jiného. 

Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému. 

A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy. 

Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným. 

Až když mi tehdy před mým kolapsem někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem (bez poznámek...). Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". 

Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji. Pohřbili mne dříve než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou osobnost, mé JÁ. Mé podstaty se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, uzavření se do sebe a i svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, co bude... 

Pokud svou otázku nikam neodsouvám mám možnost. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete pochopit, skrze sebe, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid. 

Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí možná ještě více nežli to sami citíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno máme. 

Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem (vědomě, pro absolventy 3axis look a imagemakera)  k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Bez urážky, mám vás všechny rád. Stejně.

Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co najdu, tady teď zkusím žít.

Michal Zachar

------------------------------------------------------------------------

naučil jsem se přijímat

naučil jsem se být láskyplně

naučil jsem se taky dát

naučil jsem se žít smysluplně

naučil jsem se uvidět

naučil jsem se vidět i to, co není

naučil jsem se vnímat svět

naučil jsem se nebýt žábou na prameni

MUDITÁ (Radost)

já se určitě vrátím

řekla jsi a byla radost

mezi námi neztratím

ani jeden schod a dost!

život je v krátkosti

nečekat na jednoho!

a jen na velké radosti?

když jich není mnoho?

umění žít je milovat

a nikdy nemít dosti

dokázat se radovat

i z drobných maličkostí

narodíš se a jsi zde

a umřeš bezpochyby

když mezitím nalezneš

radost, co ti ještě chybí?

Michal Zachar

...........................................................................................

Zármutek sneseš sám, ale radost musí být sdílena.

Brahmavihára v pálí i v sanskrtu znamená „Vznešený příbytek“. V buddhismu se tímto pojmem označují čtyři stavy mysli (přesněji mentální formace), jejichž rozvíjení je velmi doporučováno :

• mettá - nepodmíněná a nesobecká milující laskavost 
• karuná - soucit ke všem bytostem bez rozdílu a úsilí být užitečný sám sobě i ostatním 
• muditá - radost z radosti druhého 
• upekkhá - vyrovnanost, klidná mysl 

Jsou nazývány „vznešené“, protože představují správný způsob chování k druhým bytostem. Jsou nazývány „příbytky“, protože by se měly stát stálým rysem osobnosti, spíše než místem krátkých a řídkých návštěv. Jsou také označovány za „bezmezné“ (appamaňňa) stavy mysli, protože by neměly zůstat ohraničené na jednu skupinu bytostí, ale měly by být rozvíjeny stejnou měrou ke všem živým tvorům. Jsou neslučitelné s nenávistnými stavy mysli (dosa).

Aby byly tyto kvality plně rozvinuty, doporučuje se je mít nejen za principy jednání a náměty k přemýšlení, ale také je používat jako témata systematické meditace. Ta navíc vede k hlubším meditačním pohroužením, neboli vyšším stupňům mentální koncentrace, tzv. džhánám, které dále slouží k rozvíjení vhledu do pravé povahy jevů a tím k dosažení nirvány.

Jak zjevují se andělé?

Jak zjevují se andělé?
Je to jen v noci?
A nebo sedíš v kostele?
A žádáš? Ku pomoci?
Píšu ty řádky modrým perem
a myslím na to jaký jsi.
Já v životě byl jenom tělem.
Tak prosím sviť a nezhasni...
Jak vlastně vypadají ti,
co střeží naše kroky?
Co jdou v sametu duše - jin.
A kolem běží hodiny a roky.
Možná, že jednou uvidět
tak toho svého anděla,
Bys nechtěl ani pro ten svět
a jeho křídla nesmělá...
Pro lásku, pro světlo a pro cokoliv
vrhne se chránit tvojí duši.
Podíval jsi se někdy na to,
jak mu tvoje duše sluší?



MZ
-----------------------------------------------------------------------------
Kdo opustí smutného přítele, není hoden,
aby se někdy dělil s jeho radostí.