padají vločky do srdcí, jak do otevřených bran
a poletujíc vzduchem, hrají si spolu o život
každičký okamžik, kdy letí, je vzpomínkou z ran
které na sebe vzal ten, co se mu říká lodivod
který zazvoní, když už potkali jsme plno sněhu
na srdce, které puká od bolesti jenom dýchá
vzpomínka z hlubin počátku, že zapomněli něhu
lidé, kteří se stali tvory, které osedlala pýcha
jak jemně poletují, aby dotkli se našeho strachu
a umírají všechny do jedné, kde neprozradíš
padají z nebe do země, z nicoty lucifeři prachu
myšlenkou sevřenou pěstí srdce nepohladíš