někdy už jen tiše pozoruješ
co se vlastně děje kolem
a s míčky slov si nadhazuješ
kdo je židlí a kdo stolem
já sledující duší bez pohledu
pocit odpojený bez těla
zažitý zážitek čí? bez ohledu
zda by to chtěla, nechtěla?
aby nakonec nebylo tak žalu
chráníme se odpojením
bohužel však srdečního svalu
a bez něj se neožením
vzít si za svůj stav hrůzy, děsu
a jak dotkne se mne silně
tak možná se jenom víc třesu
a zhasne mi ve svítilně
ne plakat, už neumím brečet
už neumíme ani řvát
za to však dokážeme klečet
hrdě a asi napořád
všechno to začlo kdysi dávno
když se v nás skryl strach
kdy už si řekli, že když přáno
uchrání to pel na řasách
když umíme zrušit nevinnost
dotekem bez srdce, co má
sílu jako pravzor a povinnost
nalézt své srdce doma?
jsme nomádi digitálních pouští
bojíš se, co z nich vyskočí?
srdce je tvou a morovou spouští
láska se žije, ne tlumočí
