🎹 Odjezd do života

padáme jako noty do piána

co rozezvučela boží ruka

radost a bolest prodýchána

srdce mi ráno jen tiše ťuká

stáváme se tónem klavíru

který se sám od sebe hrál

pýcha je to z nás nadmíru

čeho bych se ještě bože bál

a tak se modlím životem

to aby byla jiná srdce rána

aby nikdo nikdy za plotem

neřekl píseň je odevzdána

zpíváme každé ráno světu

a i když je zle až to praská

stojí to za to, znít do květu

v němž ještě spí tvá láska

Modlitba II.

jsi teplo světa v podzimu

kterou si na rány přikládám

podléhajíc snění dennímu

ve tmě studeným náladám

spěcháme do spánku moci

opouštím tvou ruku, co vede

kam chodí srdce spát v noci?

a vidí oči vlastně taky šedě?

blízci kamínci a květ růže

jsme k sobě na jeden nádech

a každý z nás dýchat může

lásku dát ve všech pádech

a hodit žabku a sny hvězd

odrazit vlny a nebýt mrzcí

tichý příliv bolesti snést

ať teplo je v našich srdcích

Ranní modlitba (Morning prayer)

vždy, když procitám

vzpomínám na tebe v sobě

neboť mě vede tvá síla

a tak své srdce rozkmitám

vím, že mne vede až k tobě

jsem součástka tvého díla

vždy když procitám

vím, že mě podpírá tvá moc

neboť mě řídí tvá moudrost

a ve všem, v čem se ocitám

nečekám, že řekneš skoč

tvá láska není podlost

vždy když procitám

a nad mou cestou bdí tvé oči

neboť slyšíš svým sluchem

každičký krok a že je spletitá

myšlenka, co na ní vkročí

ať netrápí mne suchem

vždy když procitám

a ke mně mluví tvé slovo

neboť mne tvá láska chrání

a, i když třeba ještě nesvítá

říkáš mi, lásku jsi dovol

ve všem, bez vyzvání

Vyslyšená

foto Robert Saltzman

jsme jak tančící hory

co vtrhly do tykadel světel

tak někdy lidská láska bolí

to když mečem říkáš, jděte

a ve tmě, co se neusměje

před tebou kdybych klečel

prosil o křídla beznaděje

spuštěné ruce stmívaj večer

andělé křídly zlámou zář

podoby srdce tisknu v dlani

svá ústa polož na mou tvář

polibek dlouhý, až do svítání

láska je modlitba vyslyšená

a svět se mi ztratil aniž tuší

když se jak žena začervená

tak v rozkoší i Bůh ztratil duši

WU (Advaita)

Mé je slunce, má je luna, mé jsou hvězdy.
Čeho si ještě žádáš, co více hledáš, má duše?
Kdo zatemňuje oblohu neuváženými slovy?

Vydej se na cestu života jako muž.

Budu se tě ptát a ty mě poučíš.

Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?

Sestoupíš až na dno propasti,

tam k branám smrti, do sídla světla? 

A když již půjdeš do příbytku temnoty,

vzpomeneš si, že už to vše dobře víš.

To protože jsi už byl vždy na světě

a počet tvých dnů je bez konce.
Kdo určil srdce za sídlo rozumu?
A kdo dal do ledví moudrost?
Tak opásej svá bedra jako muž.
Budu se tě ptát a ty mně poučíš.

Dosud jsem o tobě slýchával.
Nyní však Tě vidím vlastníma očima.

Wu - Wu (巫; pinyin: Wu, doslovně " šaman ") jsou duchovní média, kteří praktikovali věštbu, modlitbu, oběti, vzývání deště a léčení v čínské tradice sahá více než 3000 let nazpět. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Wu_(shaman)

Advaita učení indické náboženské filozofie, podle něhož bráhma představuje samu reálnou existenci, zatímco svět je pouhou iluzí. A projevem advaity je Nath = Navanath Sampradaja je pouhá tradice, způsob výuky a praxe. Není znakem úrovně vědomí. To kam náležíš závisí na tvém vlastním pocitu a přesvědčení. Nakonec tohle všechno je jen slovní a formální. Ve skutečnosti není ani nevědomost ani osvícení. Vše záleží na tom, za co se považuješ ty sám. Poznej sám sebe. Neexistuje nic, co by mohlo nahradit tvé sebepoznání.

Modlitba

Foto: Petr Bokvaj

jak stoupáš mi do srdce

a to jde do komor tvých

já pronikám dál prudce

dávám ti do dlaní smích

tak, jak jdou naše přání

a taky pohlazení z cest

budujeme si život dlaní

květ, co má stále kvést

někdy se bojím, já bloud

jen tak dotýkat se lásky

a stačí přeci pohlédnout

do tvé tváře bez otázky

zrcadlíš mi něžnost věků

tu, co poztráceli andělé

vím, směješ se, že kvetu

i když to říkám nesměle

tak modlím se tu k bohu

co dal mi tebe za děvu

a láskou si už nepomohu

z nejkrásnějších úsměvů
jak klesáš do mě celá
a v bytí odráží se: křič!
od srdce k srdci jsi chtěla
být tím, kdo pozná klíč

Michal Zachar

...................................
Den má 86400 vteřin. Tedy 86400 okamžiků.
Proč lidé, kteří nemají čas, obvykle udělají tak málo lásky?
Nerozumějí okamžikům.

Modlitba dveřníkova...

Ó, pane
chci, aby tvá něha ... 
když dojde, kdo nespěchá ...
jen chránila i mě ...
že veřeje vrat, co na ně ...
klepou pojď a vejdi ...
a já ty dveře sám ...
pouštím potichu a mám ...
pocit, že i já se otvírám ...
když ve výkřiku chraň ...
jsou všechny lidské zloby ...
kdo otře zkrvavené klouby ...
když jdu a tlačím múzy ...
ta vrata naděje a hrůzy ...
když to vše a práce veliká ...
je poutníkům dělat dveřníka ...
a všichni se mne ptají ...
co udělat teď mají ....
aby nezbyla jen síra ...
zda pomůže tvá víra ...
sejmi, Ó pane, jejich otázky ...
cožpak lze vejít bez lásky ?

MZ

-----------------------------------------------------------------------------------

Láska jsou křídla, která dal Bůh člověku, aby mohl vystoupat až k němu.