protože z lásky život vzniká
říkám si jemu, čaruj pořád víc
z mála jsi jediná, co je veliká
tím, že neseš den tmě vstříc
v divadle propletených cůpků
co trčí z hlavy jen pro radost
chytáme se antény a hrubku
dáme za okno a řekneme dost
z života odcházíme slovy
a vrací nás do něj zase pláč
někteří papoušci, orli, sovy
připomenou ti, že ty jsi hráč
z života odcházíme slovy
a vrací nás do něj zase pláč
někteří papoušci, orli, sovy
připomenou ti, že ty jsi hráč
prsty jsou hráči z boží noty
žít jdeme hrou našich dlaní
když vidíme srdcem, že to ty
jsi klíčem Boha pro uvítání
mé sestře Blance
„Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci.(...) Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.“ — Matka Tereza, římsko-katolická jeptiška 1910 - 1997
