No war no more

byla jsi moje tma tmoucí

a já jsem vystupoval z lůna

bod spásy srdce pro tonoucí

okamžik, co praskla struna

výčitka zrozená hříchem

že milovat není povinnost

jsi přenádherným smíchem

toho, že lásky není dost

objevila jsi se jako slzy

tryskající ze známého zdroje

že žít láskou není nikdy brzy

a má duše je stejná jako tvoje

Do konce času

někdy jsou slova na přítěž, stačí doteky
život se pod věčností pomalu stmívá
ač nejsem Alaladin, tam v dálce daleký
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

říká se, že věčnost smrti začíná láskou
když žiješ pomalu, jen po sekundách

navždycky je dech tvůj mou poukázkou
k hostině na níž si nikdo nepochutná

a tak se dáváme do tance, co nekončí
včera možná mi chyběla tvá pokora
ruka tvá pohyby srdce srdcem dokončí
z atomů skládá se zítřek jako opora

v náručí tisknout dokud zas neuvěříme
že nikdo neumřel, dokud se ještě zpívá
nazí nežli odejdem ještě se zapotíme
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

Strach na řasách

z mlhy vycházejících vlků

se do dlaní vloudí strach

a hrdličky nikde, ani vrků

 a tma ti usnula na řasách

slyšící bolest, šumí moře

tlukotem tlapek do mechu

a v očích vidíš sebe hořet

po trnech šlapat bez dechu

a tak se chodíme sloučit

živoucí duše, co jsou mrtvi

ptáš se mě, co je to soucit?

to je tvá bolest v mém srdci

Kořeny lásky

stromy jsou strnulé svým klidem

 o který se teď v tichu opíráš

nehybné jak Bůh, jdou k nám, lidem

zazpívat si tichý otčenáš

to hlasem zvuku a rozděleni vedví

z lehkosti srdce zachytit

když čaruješ dlaněmi svých větví 

jsem doma, kde mám být

teď duše stromu otřásá se chvěním

když hledíš do kořenů lásky

a troufneme si říct: "lásko já nevím,

lze prožít ticho bez otázky?"

Pěst lásky

miluji tě, protože jsi

vlídná pěst lásky v dlani

miluji tě, den počítám po dni

od soumraku do svítání

miluji tě, šeptem básně

co slova hází pod hladinu

miluji tě, ve tmě, když krásné

světlo třeba´s nerozvinu

miluji tě, bez omluvy

dokonalosti jsem se zřeklo 

miluji tě, pravdou bez výmluvy

i kdyby jí mělo být peklo

Ocásky

foto: KAREL ZAKAR

kolikrát jsi po špičkách

šla blíž a najednou

se zvedla vlna lásky

co zametá prach

v myšlenkách, co dosednou

rozumu na ocásky

lásko jsi klíč ke všemu

k myšlenkám srdce jdeš

skrz bránu ticha

když vše dáváš strážnému

andělu a zla zbavuješ

piju tě z kalicha

chtěl bych křídla mít

a život ne jen pro okrasu

tebou pronikat

 prostorem volným být

 v kráse Bůh dal spásu

když pro ní musíme umírat