Srdce kamenná II.

chodíme si světem nepodobní šutrům

často se ptám, co to všechno znamená

když moje srdce prožije těžký útlum

a všechna zbylá se už zdají kamenná

a někde mezi duchovnem a světem

v myšlenkách letíme si až do oblak

sen dokola kolem kamene si hnětem

ta místa, kde by to mělo jít i naopak

život je poslání, co věříme mu málo

kdo chtěl by radost her a jejich ozvěny?

tak pomalu jdeme, aby to za to stálo

i bez peří andělů byly ty srdce pokřtěny

Vengeance

koho jsem miloval a kdo mne pokřtil vínem

to, co jsem zachoval se nedá nazvat splínem

a tak si tu žiji sám o vodě a o chlebové kůrce

zapomínám, že v tom závodě, jsem já tvůrce

a tak bloudím a vidím, jak lidí spolu žijí nežijí

někdy i trochu svítím, když slyším číst poesii

srdce mám, jak přijímač, není jen krátkovlnný

chytávám lidské bolesti a pláč, ten láskyplný

chtít, aby nám život aspoň znovu zachutnal

aby, jak čerstvý chléb a pivo a zima ukrutná

na nebi plném hvězd a v zemi vlála pšenice

a roztál ten srdeční led, ta chvíle, roky, tisíce

slepýma očima, co máš, říkáš si, teď se stref

že tančila jsi až, když v řekách stoupla krev

když láska přestala počítat od jedné do pěti

chtít žít s jizvami v očích, v srdci, v paměti