Kolotoč bezedných dnů

Každičký pohyb vesmíru,
mi připomene tebe lásko.
Srdeční tlukot na míru
odvíjí niť, jak život krásko.
A tak hledám i tvé dotyky,
co bolestí i steskem straší.
A chci vypadnout z putyky,
kde chlast je čím dál dražší.
Když večerní špunty létají,
hospoda na tobě nechce tratit.
Radost už žádnou nedají,
zaslechnou jen platit, platit.
Dívám se plačky na měsíc,
nádobí myju za ten chlast.
Mačkajíc slzy srdcem vězíc,
v deliriu představ, co je slast.
Ještě poslední pár půllitrů
a mám zas chvíli vystaráno.
Tak se po jitru dívám na dno,
až bude další nadbytečné ráno.
Ten kolotoč bezedných snů,
končívá každý večer sázkou.
Zaklínám Boha všech nocí i dnů
a šeptám LÁSKO, LÁSKO LÁSKO ...

Vyprávět

jsem v nebezpečí ze svých ztrát

které jsem přestal propíjet, ale žít

hledám si v sobě hřiště, kde si hrát

když tvá láska je to, co chci mít

kolikrát jsem si už řekl dost než

zamávám z vrcholu hory a skočím

představy jsou jen klidný sen a lež

zapřáhnu v letu slunce, jsem kočí

podívej se, kolik je kroků k tobě

za všechny dny světa nenacházím

pro tebe srdce nikde nežli v hrobě

jsem ten, který sám nerad sází

a divíme se, kdo že za nás říká

všechno, co není v skutečnosti svět

falešný ráj, kde se nikdy nenaříká

o tom, vám chci v srdci vyprávět

Neexistuje způsob, jak správně či nesprávně vyprávět svůj příběh. jen si buďte vědomi okamžiku, kdy vás přepadne touha jej vylepšit. Pamatujte si, že příběh, který vyprávíte je základem pro váš život. A tak ho tedy vyprávějte tak, jak byste chtěli, aby vypadal.

Dýchá

jsme z lásky zatracené děti

co pýchou posedli se do němoty

 bez pokory sobě bez paměti

a stvoříme zřídla snů pro despoty

a kdo napije se je v pohádce

ustanou lži, spory, bolesti a hádky

každý je bez srdce a za zrádce

a všichni jdoucí vpřed, jdou zpátky

z údolí slz je náhle skutečnost

domy z hradeb u osamělých tvrzí

krom majestátu je zbytečnost

a chlad není to, co mě lásko mrzí?

že nepromění už nikdo vodu

nejtěžší ze všech o-sudů je pýcha

milovat tě bez všech důvodů

a když nemůžu, tak za mě dýchá

z hrdosti plná duše, co bez těla

si náhle spojila ruce a tiše poklekla

je možná naděje, i když nechtěla

a láska není to, co nás vede do pekla