v tišinách zákoutí duše pěna stříká
krev z žil foukačů skla lže po klávesách
tak jako se bolest radosti zříká
když klid a vzruch tavených skel klesá
šijeme na míru a na prstech se choulí
čepele nožů zlosti, co dělá malinkaté vrásky
vějíře z nich kol očí dojetím se schoulí
my odpadlíci k nevíře, to je stopa mé lásky
nořící se z varných van sklem tuhnoucí
ze tvé fantazie nabíráš té směsi z plných plic
stačí já fouknout něžně z touhy vanoucí
malou okrouhlou dírkou v srdci mi jdeš vstříc
