🎹 Odjezd do života

padáme jako noty do piána

co rozezvučela boží ruka

radost a bolest prodýchána

srdce mi ráno jen tiše ťuká

stáváme se tónem klavíru

který se sám od sebe hrál

pýcha je to z nás nadmíru

čeho bych se ještě bože bál

a tak se modlím životem

to aby byla jiná srdce rána

aby nikdo nikdy za plotem

neřekl píseň je odevzdána

zpíváme každé ráno světu

a i když je zle až to praská

stojí to za to, znít do květu

v němž ještě spí tvá láska

Nebeskej klid

kdy začínáš žít se ptám

a nevím jestli se mi to nezdá

proč jen sám pospíchám

co spadlo z hvězd na cestách

když prší prý hledej duhu

ale potmě je déšť slaný od tmy

a věrný svému zvěrokruhu

neptám se a nemyslím na kdy

když je tma hledám hvězdy

a žádná z nich není perfektní cíl

jdeš tiše pod nohama nezní

ani jedna z lásek cos srdcem ctil

když vidíš balet nebeskej

a odečítám ze rtů rány do hrudí

na konci srdce zatleskej

a možná, že se někdo probudí

Tlumočník

někdy už jen tiše pozoruješ

co se vlastně děje kolem

a s míčky slov si nadhazuješ

kdo je židlí a kdo stolem

já sledující duší bez pohledu

pocit odpojený bez těla

zažitý zážitek čí? bez ohledu

zda by to chtěla, nechtěla?

aby nakonec nebylo tak žalu

chráníme se odpojením

bohužel však srdečního svalu

a bez něj se neožením

vzít si za svůj stav hrůzy, děsu

a jak dotkne se mne silně

tak možná se jenom víc třesu

a zhasne mi ve svítilně

ne plakat, už neumím brečet

už neumíme ani řvát

za to však dokážeme klečet

hrdě a asi napořád

všechno to začlo kdysi dávno

když se v nás skryl strach

kdy už si řekli, že když přáno

uchrání to pel na řasách

když umíme zrušit nevinnost

dotekem bez srdce, co má

sílu jako pravzor a povinnost

nalézt své srdce doma?

jsme nomádi digitálních pouští

bojíš se, co z nich vyskočí?

srdce je tvou a morovou spouští

láska se žije, ne tlumočí

Dlouhé schody

autorem obrazu je Gabriela Flimmelova

v záplavě modrých světel

rodíme v bolestech svoje sny

a potom už jen nádech a jděte

že kamkoliv kdokoliv jde, spí

my hledáme okamžik tmy

a minulost přestane existovat

a nikdo z nás neví, co se smí

a nic z toho už nejde schovat

srdce se napíná ke skoku

a odpouští z řádu cti a krve

všechny, co chtějí do kroku

milovat jenom tak napoprvé

a když pláču jsem kapkou

to stáváme se součástí vody
možná jen pohladit tlapkou
láska jsou dlouhé schody

Hurts Like Hell (bolí to, jak peklo)

v srdci bolí to, jak peklo

když se rozhodneš jít dál

a kdyby na kolena kleklo

není nikdo, kdo by se smál

slza je tam, kde byla láska

prázdné se ti ozývá tichem

co žilo v napětí jen praská

já, království sudé a liché

za branou tichých dnů jsem
dveře lásky tavilo a speklo

cos řekla, bylo zlým křtem

v srdci to bolí, jak peklo

Sedmá tvář

jít cestou tmavých koutů

co dávají to, co nehledáš

dostáváš tváře od mrzoutů

že strach srdcem vymetáš

a zbytky smetí od kejklíře

otevřít je, skočit do dna pít

životem žít v dobré víře

milovat znamená uchopit

hledáme cesty, kde nejsou

vypráví z nás bolest a strach

 všechny čekajíc tvář sedmou

láska je tvůj dech na řasách

SEDM TVÁŘÍ TEMNOTY

V kapičkách

v kapičkách odrazů nebe

honí se teď bosí sokoli

a čeká mě objetí sebe

v náručí, kde nic nebolí

zamíchat, protřepat, pít

nápoje života hořknou

chuť jedu podepsat, být

sladkostí doby trojskou

do srdce vylít se mi chce

jsem špinavý prachem

pro mrtvé dělá se mše

až život zarůstá strachem

oněměla duše obnažená

sklo za ní nedýchá

slova, co zamlžená

stínají tu bolest do ticha

Třísky

▼

bolí mě srdce, lásko moje

bolí mě tak, že se sám bojím

z cizích bolestí má zdroje

a nevím, jestli se ještě zhojí

▼▼

bolí mě hlava od špatností

při tom se prý stačí jen otevřít

bez tebe se nic nepřemostí

a kdo nezvoní, může odeznít

▼▼▼

bolí mě oči od pohledů zla

to když zpívám do dlaní dechu

k obrazům božím láska šla

a teď tu leží jen tak v mechu

▼▼▼▼

bolí mě každé nadechnutí

to, které nevedlo mě do krásy

já rád, že jdeme nesehnutí

tím božím lesem do spásy

▼▼▼▼▼

Království nebeské není vždy to, čeho se dočkáme. 

Nespočívá v žádném posmrtném ráji.

Je to místo, kde lze už nyní být tím, 

kým jsme se narodili. 

MZZ

Kvílivý (Howling)

když svět se zmítá v horečkách

od nezhasnuté lampy

srdcem se valí vše, co nepřečká

shoz z nebeské rampy

když tvé srdce třeští cizí bolestí

od špatností lidských

dojdeme všichni v nebi k rozcestí

ze mě nežádáme jiných

když někdy uslyšíš ten dychtivý
zvuk podobný Sirénám
hlas, co z duše křičí, co je kvílivý
a srdce tiše zasténá

když hřmí nebe nad světem klid
zaburácí jeho hněv
jak vůbec můžete bez lásky žít?
to probouzí spící krev

Bez váhání

ledová země nebe zrcadlila

a to jí za to posypalo sněhem

když bílá s bílou zbyla

lásky se dotkneš a jsi zběhem?

následuj sebe a nalezneš mne

radost či bolest, láska či zloba?

já proklínám smrt dne !

následuj mne a ztratíš nás oba

do jarních zahrad rozkvetlých

zastavit vpád vloček nedovedu

zastavit v srdci smích?

květy se sevřely v krůpěj ledu

odrážím ke zrodu duši jasem

bez Boha, nečekám, že pomůže

já stal jsem se hlasem

počkáte tu se mnou? na růže?

Hurt IV.

vonící pokřikem vzlétají

padajíce do vzorců hmoty

kdo jsou ti, co nás prodají

k svíčkám jak nové knoty?

vzácnější než kdosi tuší

vyprávěná potají v písních

kolikrát přijímám svou duši

kolik je prostoru, co tísní?

srdce si na lásku zvykne

a bije už jenom pro radost

Bůh je teď to, co vznikne

když zrušíme vzdálenost

S láskou

zase vzala si mě dokola

bolest spojená se slovem strach

ta, co ji nikdo rád nevolá

promítám se až do úrovně šlach

a tam někde v bezvědomí

kolem se točící v ose dějů osudu

tančící, dokud neochromí

všechno, co je, i když tu nebudu

tyhlety mé taneční kroky

s bolestí kleju u poslední z bran

nevím a nikdo nepochopí

když srdce prosí, s láskou vstaň

Pousmání

images: K. & A.Carden

bolestí starých ran

krev pořezané kůže

jsme každý odevzdán

sobě víc než zmůžem

absurdně dotýkáme

písmem, co zevšední

pírko neřekne ámen

žízní srdce průhlední

my svítíme lásce sny

v knize života hynou

je první je i poslední

letící křídla splynou

láska přichází vždy

světlem křídel v dlani

s láskou, co ještě spí

probouzíš pousmání
......................
Aničce

Hurt II.

já volám jen volám beze slov

ve skutečnosti voláme se k sobě
hlasitě křičí náš z lásky hrob
že zubem času podlehneme době

každá láska dospívá ke konci
na konci toho, co bysme měli vědět

jsou všichni jenom lakomci?
na počátku tě uchopit a odpovědět?

stál jsem před tebou, jak zrcadlo
dívala ses a spatřila jsi, svou podobu
řekla jsi, miluji tě, tak mě napadlo
že teď hledáš svou vlastní svobodu

a s bolestí vstáváš a večer umíráš
ve mně jsi totiž milovala sama nebe
teď už se radši na mně nedíváš
v bolesti z lásky, co ve smrti zebe

Hurt

bolest pláč nezhojí, jen prozradí

nejsi ničím člověku, jemuž jsi byl vším

a to je zvláštní lidské nářadí

netrpím pouhou žárlivostí, jen bdím

v srdci má člověk hodně místa

zde je zraňována sebeláska člověka 

v čem je teď tvá láska čistá?

že zaplníš i to, cos nikdy nečekal?

bez ulpívání nebe pálíš zem

já říká ze štěstí sebe masku strhni

když dva jsou svým obrazem

to soucit je tvá bolest v mém srdci

Šance

když bolest uvidíš

a ta vystoupí ven

tak možná závidíš

odvaze naplnit sen

říci těm ostatním

byť jen po svém

že jsi potřebným

pro všechno v něm

slzou mažeme vidění

když oči zavíráme

opakující se znamení

i proto umíráme

svět ticha naplní

bolesti plná slova

a slza, co se uroní

je šancí začít znova?

Michal Zachar

...........................................

Ti, kteří nás milují, nemilují ty, jež my milujeme.
Láska mezi lidmi není tedy nic harmonického.
Krása je jen v představách.
Ve skutečnosti to je jen boj o právo za každou cenu:
na život a na smrt.

Poprvé blues

chceš vzlykat

když nesmělé

jdou odpykat

krásou veselé

krásnou věc

poznáváme jen

po hmatu přec

tma s pokojem

jak vypadáš

když už skoro

tě prodal Jidáš

zašeptáš pozor

jsem bledý

když halím

tělo zavřený

svíčku spálím

Michal Zachar

..........................................

Ti, kteří jsou proti vašim myšlenkám jsou nejvíce ti,
kterým vaše myšlenky naruší jejich klid.

Stand in the Rain (Stojíš v dešti)

utíkáš před sebou

znásoben tmou?

vytváříš stopy

světla, co fotí?

zábleskem tváře

oslepující záře?

kdo tu dostane

jistotu všech ne?

jak jsou tady

tvé i mé zásady?

v chodbičkách duše

srdce si kluše?

hledajíc energii

chápajíc baterii?

jsme ve svých rolích

v dešti se tě bojím...

Michal Zachar

............................................................................................

všem, kdo znají a zažili podsvětí (underworld) ve svém životě