houf kvítek, co ti v tváři stál
oči zavíral mi tichým pláčem
a jediným přáním srdce vzplál
oheň, co probouzí v nás spáče
budíš dechem času, co voní
co touhou hoří krůpějemi rosy
a člověk pro člověka pod jabloní
zas ruku vztáhne a zrodíme se bosí
jen ticho padá z chrámu hor
to ticho, co náhle vládne všude
a tma přeletěla v dálce za obzor
z labutí, co zbylo už tady je a bude
