NAVZDORY VŠEMU ♥️

hladím tě vodo svými doteky

a v nich je víc slz než bych vyplakala
bojím se, že by sem protekly

a moje touha srdce na svět vyplavala

navzdory všemu se modlím

za krásu všech rozdílů srdečních chyb

ve spánku chvíli zas prodlím

křičet chci, miluji tě lásko bez pochyb

bolí mě tvá bolest jako všech
a tak stojím skoro nahá v moři jako síť
a napínám se touhou v švech 

jsem hádanka, kterou chtěl život vyřešit

a tak se tím dotykem stávám
pasažérem, co vydá se všanc tvým lodím
rozdávám, dostávám, zůstávám

navzdory všemu se k tobě lásko modlím

💞 DOKUD SE ZNOVU NEPOTKÁME

jsi sen, který si sním

žít ho však bude jiná

srdce duní zvuky kovadlin

jak srdce bije voda krve vzlíná

polib mne, ať už vím

dokud se nepotkáme

obraz, co ti nikdy nevrátím

hlasem z ticha, co už nevoláme

každou noc žiju dnem

ruka krásně rozechvělá

jdeš do života s mým snem

ty jsi tím, co jsem tu zapomněla

a tak se modlím a žiju

byl jsi mým vlnolamem

voda zklidní, s láskou ti vliju

sílu, dokud se znovu nepotkáme

------------------------------

obrázek: https://www.instagram.com/coloroutofplace/

⚓ VIGÍLIE PÁNA MOŘÍ ⚓

 

Skládáme život z malých celků.

Co vypadávají z kola osudu.

Každý je plný barev po pastelku.

Dost místa pro krásu i obludu.

Nezmizí nic v čase a prostoru.

Snad jen lži budou blednout.

Ale už navždy jsoucí pospolu.

Stačí k tomu ruku zvednout.

Svíráme lásku, tu pastelku moci.

Nakreslí příběh, co si pamatuje.

Ruka hrozící touhou po pomoci.

Neříká nic, jen tiše naznačuje.

Skládáme život z malých celků.

Co vypadávají z kola osudu.

Každý je plný barev pro pastelku.

A budeš kreslit až tu nebudu?

Dobrý člověk ještě žije

 

Jdeš k Bohu beze zkratky.

A s vědomím všech ztrát.

A láska žehlí tyhle zmatky.

Když si tě Bůh teď bude brát.

A taky ty sandály a kutnu.

V nich modlil jsi se za nás.

Než osud životu řekl, utnu.

A teď my modlíme se zdrávas.

Chybíš nám bratře do slova.

Cos vždycky srdcem hlásal.

Chvíle s tebou, byla obnova.

Slibu, že věřím, že přijde Spása.

V klubu poražených (ego)

na křídlech andělů létají už nejen slova

sem tam poletí i pěkná boží facka

a z hloubky bytosti dolují život znova

a ego zasvítí si chechotem racka

v bezmoci odvržených sil dojde k pádu

z života bez radosti zbude jen dril

když opilý mocí bojujeme o nadvládu

bez lásky k sobě tím peklem chvil

sedím si v klubu poražených, jak osel

projevit sám sebe smíchem vod

plačící tvář příchozímu řekne, posel

 že v každé slze zůstal můj život?

Dokud nechceme slyšet pravdu, neroste osobnost, ale jen naše ego. 

Krotká

chci vám jen připomenout

že každý má právo na lásku

chvějící rukou navrácenou

v kožichu z myších ocásků

v pohádkách nočních zpráv

co vykládala babička i máma

láska nebyla dobrá ani zlá

možná víc v srdci známá?

chci vám jen připomenout

abyste snili, i když to nejde

když se chce rozpomenout

na život z lásky se ptejte

v ranním oparu svítá naděje

že se s láskou každý potká

možná, že i vám prospěje

vědět, jak je vlastně krotká

Dýchá

jsme z lásky zatracené děti

co pýchou posedli se do němoty

 bez pokory sobě bez paměti

a stvoříme zřídla snů pro despoty

a kdo napije se je v pohádce

ustanou lži, spory, bolesti a hádky

každý je bez srdce a za zrádce

a všichni jdoucí vpřed, jdou zpátky

z údolí slz je náhle skutečnost

domy z hradeb u osamělých tvrzí

krom majestátu je zbytečnost

a chlad není to, co mě lásko mrzí?

že nepromění už nikdo vodu

nejtěžší ze všech o-sudů je pýcha

milovat tě bez všech důvodů

a když nemůžu, tak za mě dýchá

z hrdosti plná duše, co bez těla

si náhle spojila ruce a tiše poklekla

je možná naděje, i když nechtěla

a láska není to, co nás vede do pekla

🎹 Odjezd do života

padáme jako noty do piána

co rozezvučela boží ruka

radost a bolest prodýchána

srdce mi ráno jen tiše ťuká

stáváme se tónem klavíru

který se sám od sebe hrál

pýcha je to z nás nadmíru

čeho bych se ještě bože bál

a tak se modlím životem

to aby byla jiná srdce rána

aby nikdo nikdy za plotem

neřekl píseň je odevzdána

zpíváme každé ráno světu

a i když je zle až to praská

stojí to za to, znít do květu

v němž ještě spí tvá láska

Nebeskej klid

kdy začínáš žít se ptám

a nevím jestli se mi to nezdá

proč jen sám pospíchám

co spadlo z hvězd na cestách

když prší prý hledej duhu

ale potmě je déšť slaný od tmy

a věrný svému zvěrokruhu

neptám se a nemyslím na kdy

když je tma hledám hvězdy

a žádná z nich není perfektní cíl

jdeš tiše pod nohama nezní

ani jedna z lásek cos srdcem ctil

když vidíš balet nebeskej

a odečítám ze rtů rány do hrudí

na konci srdce zatleskej

a možná, že se někdo probudí

Psi 🧡

co je to člověk bez lásky?

hlas bez naděje vyslechnutí?

sudba za všechny otázky?

že k smrti vcházíme nesehnutí

jizvy se časem nezahojí

jsou protestem proti utrpení

zapomenout v lásce svojí

protože z ní nikdy nepramení

hledáme oddanost slepí

nevidíme ty, co jdou v duši

a i když se pravda třepí

i když nevíme, co komu sluší

pořád jdou bez odměny

a nehledají si pohodlí a úkryt

srdečním mrazem ojíněny

hřeje je váš úsměv, jako úsvit

co je to člověk bez lásky?

to není srdce, co bije samo 

to svět bez objetí otázky 

zhasl a víc nám není známo

věnováno panu Františku Koukolíkovi

Lásko ...

když sem zaklepal a přišlas otevřít

a každá vteřina byla tak dlouhá

nemusíš hned všemu srdcem uvěřit

to radost si lhostejnost strouhá

poznávám lék na všechny nemoci

otevíráš mě, jak zašlé skříňky

skřítek, co prskal "nechcu pomoci"

a teď dělá štafáž do vitrínky

pomáháš najít mě, když nehledám

oči ve chvílích smutku a zla

o radost se dělím, smutek nesu sám

jdeš za mnou i tam, co je tma

nevěříš na to, co zaseješ, že se sklízí

dáváš i přesto, že jsem blázen

smutek, jak holubi tlesknutím mizí

miluju, když snášíš mě na zem

Do konce času

někdy jsou slova na přítěž, stačí doteky
život se pod věčností pomalu stmívá
ač nejsem Alaladin, tam v dálce daleký
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

říká se, že věčnost smrti začíná láskou
když žiješ pomalu, jen po sekundách

navždycky je dech tvůj mou poukázkou
k hostině na níž si nikdo nepochutná

a tak se dáváme do tance, co nekončí
včera možná mi chyběla tvá pokora
ruka tvá pohyby srdce srdcem dokončí
z atomů skládá se zítřek jako opora

v náručí tisknout dokud zas neuvěříme
že nikdo neumřel, dokud se ještě zpívá
nazí nežli odejdem ještě se zapotíme
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

Srdce kamenná II.

chodíme si světem nepodobní šutrům

často se ptám, co to všechno znamená

když moje srdce prožije těžký útlum

a všechna zbylá se už zdají kamenná

a někde mezi duchovnem a světem

v myšlenkách letíme si až do oblak

sen dokola kolem kamene si hnětem

ta místa, kde by to mělo jít i naopak

život je poslání, co věříme mu málo

kdo chtěl by radost her a jejich ozvěny?

tak pomalu jdeme, aby to za to stálo

i bez peří andělů byly ty srdce pokřtěny

Probuzení

našel jsem tvou láhev sprchového gelu

a v ní posledních pár kapek tebe

vůni, co mě zasáhla, jak neřízenou střelu

namísto nebe, mě v žilách zebe

ublížit si slovem, co láme, šlo jaktěživo

co bylo pevné, jsou teď destičky

zase běží tělem, jak husté rudé oběživo

místo nevěst přicházejí družičky

zas přišla nečekaně, ta vůně tvojí kůže

proto se nezamilujeme do krásy

jsi už dávno pryč a já vím, co se může

tyhlety vzpomínkové zápasy

vidím posledních pár kapek, co kapou

jsou jako tehdy všechny slzy

nespěchej ze snu do života za atrapou

možná, že se budíme moc brzy

Nightcall

netuším kolikrát spojeni silou světa

do zrnek prachu, co se naučila sama žít

až pak stačilo slovo ani ne jedna věta

a co se mi zdálo nemožné, začalo snít

vstup do tmy po splynutí času prostoru
uvedl v běh pohyb srdce srdcem k bytí
vy směřujete vlevo vpravo dolů nahoru
 vy jste můj chrám, co se v něm ještě svítí

světlo byl záblesk ohně, co hřeje zimu
 a z kostek ledu stal se náhle lidský pláč
odkapával na rozžhavenou zem k tisícímu
který se usmál, pohlédl do očí a řekl nač?

to bylo dávno, že mě to pranic neleká
a nevidím, co se tehdy stalo mezi nima
otázkou ani Bůh neunese bolest člověka
a ty bys mě nezahřál, když je mi zima?

Přines nám slunce

je těžké říct sám sobě, mám duši

když oči vidí, jenom stínů splín

přines mi slunce, to náramně sluší

když se lehounce mrazí z jeřabin

koukám na tramvaj, kudy si jede

a říkám jí, si klidně teď dýchej

a je mi fakt jedno, že to nedovede

kouzla jsou v srdci, jen je smíchej

přítomnost duše znamená pohyb

a já jsem, jak ta stará tramvaj

co se tu courá, jako mě bolí nohy

a i když nepojede, je mi do laskava

od výšek do hloubky, skáču si sám

mráčky nahoře, jak troleje plout

vidím, že přijíždí, má nejeden šrám

tak, ať mi ty vole, nedojde proud

a dole koleje, nastoupím, jedeme
najednou vidím, že nezahýbá
zašeptej do ucha, ty můj goleme
přines nám slunce, rukulíbám ...

Když dýcháš do mých snů (Breathe you In My Dreams)

foto

vystupuješ ze sna do mé země

přicházíš sám do mé reality

a i když srdcem říkáš neměj

strach jen, že budou zneužity

teď vidím tvé konečky vlasů

křičívám ve snu do tvých uší

já už nechci pro svou spásu

být někým, kdo je aniž to tuší

mou zem smáčí slzavé deště

a vnímám taky jejich  chuť

má vlastní hrdost říká ještě

pod nohama křupe už jen suť

a tak rozbíjím okna a pláču

a když odcházíš, volám stůj

ty poslední, jsi první ze všech hráčů

když dýcháš do mých snů ...

Kamínek

FOTO

PO PROUDU VZPOMÍNEK

TEČE SI K TOBĚ VODA ŽIVÁ

JÁ JSEM BLÁZEN KAMÍNEK

CO SE JÍ DOTKNE, NEZAHŘÍVÁ

A TAK KOLEM JDE TVÉ BYTÍ

NEJPRVE JSI VODA A OHEŇ

SPALUJEŠ V SOBĚ KRUPOBITÍ

ALE JEN V HLAVĚ A PO SVÉM

AŽ I LÁSKA MŮŽE ZAČÍT HNÍT

CHCEŠ HNED A NE DO ROKA

VŠICHNI SE TAK BOJÍME SNÍT

TAKY KOUSNOUT DO JABLKA

JSME PROUDY VZPOMÍNEK
KAŽDÝ SE RADĚJ ZAPOMÍNÁ
STAČÍ VZÍT SVŮJ KAMÍNEK
SRDCE BEZ NÁS NEZHASÍNÁ

ZKRESLENÍ ANDĚLÉ

všude tam, kde jsem doma, něco začíná

v těch chvílích okamžiků síly

moc lásky je stálá, jak hurikán a jediná

dívám se na život a jeho díly

a tak popadám dech, když šlapu schody

najednou se to vše prodlužuje

život má smysl, když chci dát do svobody

všechno, co ho tady nebuduje

veliký medvěd mávající velkými tlapami

jak ptáci, co odlétají na podzim

to dobré, za co stojí být ještě není za námi

a tak ti to dávám, to neuprosím

člověk není nic jiného než to, čím se udělá

objevili jsme všechno, jen ne, jak žít

a tak říkávám ji, své duši, nebuď zbabělá

do pravé ruky meč a levá bude štít

YARA

Po větvích vítr se v sadu honí.
Ještě brzo k dozrávání otrhat.
A Adam s Evou pod jabloní.
Neměli by si, kde s hady hrát.

Potichu se plazící trochu líně.
Na to, že zasadí do srdce Boha.
Svár a neuvidíš v žádném kině.
Jak hadi rychle berou roha.

Jsme jsoucí mračna tří bodů.
Milovat, dotýkat se srdcem včas.
Odhodit meče a bez návodů.
Být tím, čím jsem už byl, zas.
Láskou...