Záblesky nekonečna

 

když se rozpadáme na atomy
když skáčeme z lodí dobývat zem
nemyslíme v pravdě na šablony
ani na to, co pak bude patřit všem

po každém záblesku se složí
v zrcadle všech snivých okamžiků
hledáme ten jeden kousek boží
co srdcem k srdci dáme osadníkům

chvíle, kdy se tě dotýká každý
jsi momentem po andělu spadlém
 a tak jako všechno trváš navždy
láska je všude, před i za zrcadlem

„Zrcadlo nemůže odrážet bohy, když se do něho dívají opice.“ — Ernest Hemingway

Jak pampelišku

opírám se o svou hůl, co putovala se mnou

krok za krokem stoupáme k vrcholům nebe

těžký krok najde svou pampelišku tajemnou

a stojíme teď sami v tichu slunce vedle sebe

milionem chvil chodil jsem trhat tyhle květy

za ruku mně sem vedli jako malého človíčka

trhali jsme si je každý sám a potom bez piety

pouštěli jsme všem lidem vzduchem přáníčka

skončí se pouť jednoho květu, utrhne ho ruka

a vše co bylo dosud tou nadpozemskou krásou

skončí tady a v jednom okamžiku dechu kluka

se rozletí dál, to aby životem zavál vítr spásou

začátek té cesty k cíli nás všechny rozfoukal

jen někdo dokázal se stulit v srdci do pelíšku

přeji si lásko, aby už další květ srdce nepukal

až foukneš a utrhneš mě Bože, jak pampelišku