Záblesky nekonečna

 

když se rozpadáme na atomy
když skáčeme z lodí dobývat zem
nemyslíme v pravdě na šablony
ani na to, co pak bude patřit všem

po každém záblesku se složí
v zrcadle všech snivých okamžiků
hledáme ten jeden kousek boží
co srdcem k srdci dáme osadníkům

chvíle, kdy se tě dotýká každý
jsi momentem po andělu spadlém
 a tak jako všechno trváš navždy
láska je všude, před i za zrcadlem

„Zrcadlo nemůže odrážet bohy, když se do něho dívají opice.“ — Ernest Hemingway

Jak pampelišku

opírám se o svou hůl, co putovala se mnou

krok za krokem stoupáme k vrcholům nebe

těžký krok najde svou pampelišku tajemnou

a stojíme teď sami v tichu slunce vedle sebe

milionem chvil chodil jsem trhat tyhle květy

za ruku mně sem vedli jako malého človíčka

trhali jsme si je každý sám a potom bez piety

pouštěli jsme všem lidem vzduchem přáníčka

skončí se pouť jednoho květu, utrhne ho ruka

a vše co bylo dosud tou nadpozemskou krásou

skončí tady a v jednom okamžiku dechu kluka

se rozletí dál, to aby životem zavál vítr spásou

začátek té cesty k cíli nás všechny rozfoukal

jen někdo dokázal se stulit v srdci do pelíšku

přeji si lásko, aby už další květ srdce nepukal

až foukneš a utrhneš mě Bože, jak pampelišku

Světlo ztracené víry

stejně jako barva světlo upije ti
až dostaneš dávnou misku mlsu

pokud však žiješ jen pro přijetí
umíráš s odmítnutím, v oku slzu

zavíráš oči nad vším tím světem
to, aby ještě chvíle sucha zbyla
co když to, že do všeho se pletem
je důvod, že lásku slza nevypila

tma je exploze a odmítnutí lásky
Bůh nevidí, co zbylo z barev světa
je v boží tváři dost místa na vrásky?
když ti zbývá říct jen poslední věta

že život je tvá naděje, i když spíš
taky tu, že nikdo v lásce neumírá
zahalený tmou světlo nespatříš

když ze světla není tvoje víra