My jsme...

až spolknu i tu poslední slzu
a rýmy slov se složí v pohoří
jsi miska plná jemných mlsů
jsi oheň, co se vždy rozhoří

jen pohledem z rozbitých očí
dotlačíš zevnitř i tu poslední
milovat jde ten, kdo vykročí
a všechny láskou zprůhlední

naslouchám srdci dlaní nebe
úsměvem platíme slzy všech
zažít, že láska je to, co klepe
my jsme, my jsme, my jsme

Je to možné

protože z lásky život vzniká

říkám si jemu, čaruj pořád víc

z mála jsi jediná, co je veliká

tím, že neseš den tmě vstříc

v divadle propletených cůpků

co trčí z hlavy jen pro radost

chytáme se antény a hrubku

dáme za okno a řekneme dost
z života odcházíme slovy
a vrací nás do něj zase pláč
někteří papoušci, orli, sovy
připomenou ti, že ty jsi hráč

prsty jsou hráči z boží noty

žít jdeme hrou našich dlaní

když vidíme srdcem, že to ty

jsi klíčem Boha pro uvítání

mé sestře Blance

„Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci.(...) Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.“ — Matka Tereza, římsko-katolická jeptiška 1910 - 1997

Spí tam v růžích

chtěl jsem se jen dotknout všech tvých pádů

v jitřním polibku z nepravých kapek rosy

a tak ti je z tváře jednu za druhou teď kradu

dýchám jako když jsme přišli na svět bosí

jazyky polibků ochutnávám mořskou vodu

vytékající z hlubin duše do návrší světa

a jako kdysi anděl zazvonil u srdce vchodu

propadl jsem se, co zazněla poslední věta

že teď letím tmou víček, poskytujících alibi

zavřená síla vytryskla v krátkém doletu

a padáme peklem pochyb tam, kde nechybí

ta schopnost říct stromu, že tu rozkvetu

když kapky krve osolené prolije vodopád

lásky, co mečem šípkové růže proklestí

tak ti chci říct, lásko vítej, teď už napořád

to když místo bolesti může přijít štěstí

Dotkni se

jsi vlnkou perliček

co otevírá dveře

ze srdce kousíček

co lepíš sen o důvěře

jsi vlnou z života

když ho poskládáš

tak zmizí lakota

srdce srdcem požádáš

jsme jako ty vlny

co za sebou si běží

láskou ať jsi plný

na ničem jiném nezáleží

Existuje mnoho způsobů v mnoha jazycích, jak říct "miluji tě". Ale ve všech jazycích nenajdete sílu, kterou potřebujete k tomu, se toho, koho milujete, dotknout. Tu máte jen ve svém srdci. A tak až budete chtít někoho pohladit, uvědomte si, že je třeba to udělat jemně. Protože sevřenou pěstí srdce nepohladíš.

AMOŘI

Protože nás sítě osudu drží zpátky
Protože naše důvody nás drží jako grál
Protože pod našimi zdmi nejsou svátky

A protože se sami nedostaneme na oblohu a dál

Když nespálíme svá křídla pravdou

Sledujme cesty, kam se vydáme v srdci

Se ztraceným tělem opilým mocí řas

Už není jen zmařená loutka naděje času

A pokud je teď život příčinou srdce v nás

Moje duše má svobodu, aby uvěřila ve svou spásu

Se ztraceným tělem bez moci svobody

Sledujme cesty, kam se vydáme v srdci

Protože osudem všech je stejný znak 

Kéž všechny cesty tě přivedou zpět domů

Úsvitu nového začátku jsi teď, nikdy pak

Z našich chyb se nic nenaučíme, ani uvěřit komu?

Pokud nezapálíme svoje srdce láskou

Sledujme cesty, kam se vydáme v srdci

Ztracený v těle budu psát ten příběh

Už nebudu loutkou náhod, která tu zahoří

Všechny životy ztracené jsou jen chtivé

Muži umírají, že nikdy nevěří, že jsou tví amoři

Dovolím si alespoň uvěřit v soucit

Sledujme cesty, kam se vydáme v srdci

Tančící bublinky

láska je zatmění šílené noci

kůže perlí se hvězdami nebe

voníš mi a jen bez pomoci

v tobě našel jsem zase sebe

stojíme si pod sluncem tmy

naše oči schováváme stínem

hluboko uvnitř kvasilo, kdy?

a stáváš se šumivým vínem

všechny bublinky jdou pryč

stoupají společně na hladinu

že z bezmoci vyplaval klíč

lásko, nehrajem si na hrdinu

popadnem kousíček chleba

namočit do vína a tiše sníst

ze tmy ještě světlem slepá

život je kniha a chceme číst

Hranice

překročit hranici znamená nebýt sebou
stát se někým jiným a přinést své světlo
a netuším kým a děsím se žil, co tepou
děsím se strašné změny, kterou já spletlo

a tak hledám lásku, zoufale hledám lásku
do které bych mohla vkročit celá bez vady
žijící se starými ideály, i s těmi po fiasku
já chci být jen taková jako jsem teď tady

hledám, protože nechci zlomit svůj život
chci, aby byl celý od počátku až do konce
zůstal mi se vším, co jsem měla na šedivo

poslední krok, co mi zbyl udělám lehounce

Archanděl

někdy je bolest nad rozsahem ztrát

tím jediným, co ještě vlastně zbylo

poznání, že se z prázdna nemá brát

 ani, že slzou Boha se srdce neumylo

když cítíš doteky slz, těžko se mlčí

probudíš se v hrudi bez obalu lásky

a každá bytost, co se před tebou krčí

je symbolem tvé krve žhnoucí masky

když jsem tě tehdy neposlechl pane

a nevyhladil srdce bolesti všech lidí

řekl jsi peklem budu, ale že vzplane

srdce anděla láskou všech, co tě vidí

každý krok, co bolest nese není boží

a tys donutil věřit bez svobody Slova

láska je darem svobody, co se vloží

archanděl Lucifer, k službám, znova

Krotká

chci vám jen připomenout

že každý má právo na lásku

chvějící rukou navrácenou

v kožichu z myších ocásků

v pohádkách nočních zpráv

co vykládala babička i máma

láska nebyla dobrá ani zlá

možná víc v srdci známá?

chci vám jen připomenout

abyste snili, i když to nejde

když se chce rozpomenout

na život z lásky se ptejte

v ranním oparu svítá naděje

že se s láskou každý potká

možná, že i vám prospěje

vědět, jak je vlastně krotká

Znak

zas zničila jsi stovky krásných míst

ty lásko, co přicházíváš v dešti brzy

to kvůli tobě začal tváře srdcem číst

až když v tváři Boha spustily se slzy

jsi nemravná, krutě žádoucí a chceš

najít vše bez času, co dává odpovědi

na víčkách stínu je pravdou vše i lež

a tak nás přivádíš všechny ke zpovědi

nejjemnější ze všech tajemství, co zná

bijící teď, kdy všechno bylo je a bude

tvá ruka kreslí láskou čarodějný znak

který tě v životě svlékne před osudem

Rohlík

pro všechnu víru světa pane Bože

pronikám tebou do podstaty

tam, kde jazykem se klouže

a ty nekousej mě sakra do prostaty

to láska jsou divná vrátka k Bohu

tak tělesná, pak sexy o to více

že i přes odpor křičím já mohu

a že na konci je prázdná makovice

a tak se dechem rozpouštím a plním

to s tebou zažívám i harmonii

když těla dotknou se tak vrním

moc lituji ty, co takhle lásku neprožijí

a takhle jsme spolu věčně v okamžiku

v místě, co naše srdce nezamyká

v posteli má i zbytky po rohlíku

láska, potvora co kouše nejen do jazyka

Lucifeři prachu

padají vločky do srdcí, jak do otevřených bran

a poletujíc vzduchem, hrají si spolu o život

každičký okamžik, kdy letí, je vzpomínkou z ran

které na sebe vzal ten, co se mu říká lodivod

který zazvoní, když už potkali jsme plno sněhu

na srdce, které puká od bolesti jenom dýchá

vzpomínka z hlubin počátku, že zapomněli něhu

lidé, kteří se stali tvory, které osedlala pýcha

jak jemně poletují, aby dotkli se našeho strachu 

a umírají všechny do jedné, kde neprozradíš 

padají z nebe do země, z nicoty lucifeři prachu 

myšlenkou sevřenou pěstí srdce nepohladíš

Vaše výsosti

Image by Arkin54 from Pixabay

a někdy je krok závaží cestou do pekla

když, co dáš si, neváží ruka, co utekla

na schodech do krypt nevědomí smrti

jít bojovat ne krýt to, co pádí jak chrti

a dává krokům styl tance od pasu dolů

když jsi smyl z rukou krev ze symbolů

nad úbočím ramen kroutí se síla bolest

každičký pramen, kterým jdeš prolézt

jak vzlykáš modlitby zavřenými víčky

a do kalicha vylity z dlaní srdeční říčky

naplníš se proměnlivo, že láska je víra

láska je víra, že život, je to, co neumírá

věnováno ZAHRADĚ KLADNO

Dveře

objevit klid v pohybu

zříci se slova mlčením

obléci nahá pochybuj

tak tě lásko odměním

modlím se za šerosvit

aby se zastavila krása

abych chvíli mohl být

v tom, co je naše spása

a můžeš kývat hlavou

a říkat ano či ne Bohu

tak jako sny si plavou

šeptám jen, i já mohu?

okem tajemna chápaví

dotykem snít o důvěře

to jak všechny lásky ví

je otevřít srdcem dveře

Nechte rozsvícené světlo

znáte ty chvíle, co nejdou odtrhnout

ze života, co provádí veletoče smrti

radost utekla, smutek chci přetrhnout

pěstmi z ocele, co všechno zlé zdrtí

pěstmi nepohladíš srdce bez zranění

co asi tak vyjde z potrhaných svalů

a tak jako se láska s mocí nezamění

hledáme jen slovo v příbězích králů

to láska ví, jak je to s dotekem moci

a lidem se to hlavou samo popletlo

a tak, když ve dne vkročím do noci

říkám, jen nechte rozsvícené světlo

Růženka

nedělám jen to, co mi řeknou

ani když srdcem lomcovala zlost

slovem se dá nejen seknout

taky zakřičet tiše dost

možná, že to špunty v uších

tos po mě chtěla lásku bez lásky

dostali zásah a k sobě hluší

přestali si dávat otázky

tak po každém slovu vybuchla

pravda rozhořčených očí bez lesku

to iluze světa celá zatuchlá

zůstala sama bez blesku

prochází se Růženka prokletá

k věčnému spánku souzená sebou

princ zbytky růží zametá

a studené dlaně zebou

Vosk

skrýváme v sobě světlo sfér

snad aby z něj nic neuteklo?

nikdo nežebrá o kousek per

když pár andělů se rozuteklo

dáváme na hladinu dnů stíny

zapomínáme se rozpomenout

upevnit pírka z boha do hlíny

jak snadné je tak zapomenout

každý plujeme vzpomínkami

asi aby z nich podle pravidel

zbyla jen ta zář, co chvilkami

hledá vosk z Ikarových křídel

Andělské zločiny

umírám a ještě než zemřu

a spolu s tím všechny věci

když anděl odejde k čertu

tma přítomnosti a rozsvěcí

hloubkou noci vyléčí rána

zdrávas to, co se tam stalo

z podstaty bytí slov ptána

nehledá klid, co nezůstalo

stávat se světlem světa

čert je ten realitu kupující

anděl slovem a zbylá věta

že někdo zůstal nevěřící

zůstaly andělské zločiny

z nebe padat ve vývrtce

vím, že já nejsem jediný

kdo ví, kde je tvé srdce

Poprchává

zas hledám cestu k tvojí duši

a po úspěchu následuje pád

netuším, co teď srdcím sluší

nejsem všech blázen kamarád

pomalu stoupá balonek plynu

kterému říkáváme hlas světa

křičící touhou po rozmarýnu

a z kapek lásky je jedna věta

chtěl jsem být jen tvořící klid

a obnovit v rukách jejich cit

jazykem sváru neumím klít

tak jako tma nedávám ti svit

nejsi mým odrazem očí nebe

každičká bytost je ta pravá

milovat tady a teď jen tebe

slyšíš Bože? už zas poprchává