Dýchá

jsme z lásky zatracené děti

co pýchou posedli se do němoty

 bez pokory sobě bez paměti

a stvoříme zřídla snů pro despoty

a kdo napije se je v pohádce

ustanou lži, spory, bolesti a hádky

každý je bez srdce a za zrádce

a všichni jdoucí vpřed, jdou zpátky

z údolí slz je náhle skutečnost

domy z hradeb u osamělých tvrzí

krom majestátu je zbytečnost

a chlad není to, co mě lásko mrzí?

že nepromění už nikdo vodu

nejtěžší ze všech o-sudů je pýcha

milovat tě bez všech důvodů

a když nemůžu, tak za mě dýchá

z hrdosti plná duše, co bez těla

si náhle spojila ruce a tiše poklekla

je možná naděje, i když nechtěla

a láska není to, co nás vede do pekla

No war no more

byla jsi moje tma tmoucí

a já jsem vystupoval z lůna

bod spásy srdce pro tonoucí

okamžik, co praskla struna

výčitka zrozená hříchem

že milovat není povinnost

jsi přenádherným smíchem

toho, že lásky není dost

objevila jsi se jako slzy

tryskající ze známého zdroje

že žít láskou není nikdy brzy

a má duše je stejná jako tvoje

Tvůj dotyk

když vyjdeš ze světla mlčící vděčností

stejně jak měsíc nemá svůj vlastní svit

odrážíš i ty lásko má, jak slunce věčností

radost, že síla okamžiku jde mne políbit

koho že zajímá světlo mrtvé milionů let

úsvitů galaxií, když se mihne bez stínění

to tvoje srdce bije mi láskou tady a teď

a já jdu za ním po světlu krve rozechvění

malinkou chodbičkou, až slyším se hřmít

dokud každou z těch kapek smrt nevymění

přiběhne pohladit tvou duši a ne ji jen mít

takhle tě miluje úsvit od noci do rozednění