Bůh ví, že jsem se snažil (God Knows I Tried)

mě stačí i malý kousek tebe

když vím, jak moc se bojím odmítnutí

bojujíc se svým tělem, co zebe

takovým ledem se ten koktejl nedochutí

a pohár života, co si říká grál

bráním tomu pnutí, prst míchá po zradě

napětí po boji, už jsem ochutnal

bolest, co jsem prožil, je znovu na řadě

je odskočit si od svých pocitů

vstupenkou do pekla či ráje prázdnoty?

Bůh ví, že sem se snažil, upitu

napít se z číše je jen bránou do Golgoty

se strachem, že mě opustíš

se těžko žije, když umíráš z nenaplnění

i malý kousek, když upustíš

dostaneš zpátky z lásky bez obvinění

a tak drobím srdce do poháru

tak tělo, co se teď stalo v tichu chlebem

jak se láska jí a pije, nemám páru

ale vím, že mi stačí i malý kousek tebe

Velký obraz

obrazy z vyhřátého vzduchu

stoupají výš, když se srdce zalyká

zalité pláčem, touží po suchu

na hlad krve si láska těžko přivyká

hudba je stejná cesta k duším

jak přicházení a odchod ročních dob

rozměr prostoru a času tuším

dříve než si mé srdce řeklo samo stop

nacházet cestu skrze kouzla

k tomu nemusíš být žádný čaroděj

i když ti ruka náhle sklouzla

člověk je vždy v obraze, ne mimo něj

Na konci tratě

hledáme scénáře našeho klidu v bytí

a místa, která nás dovedou až k pláži

možná je důvodem příchylnost k mytí

vlakem z hříchů, ke kterým nás sváží

umíráme obklopeni plnými zdmi věcí

a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat

na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím

když nevidíš to své a chceš milovat

chci tě vzít sebou až tam, tam na konec

na místa, v kterých ucítíš všechna zrnka

na pláží v písku nejeden z hříchu utone

když vlnka za vlnkou, na palce brnká

ryby tu nemají oči, jen plaché úsměvy

vezmu ten úsvit do tvých noci soumraků

nikdo sem nechodí na žádné návštěvy

žít tady, kde končí trať plná zázraků

umíráme obklopeni plnými zdmi věcí

a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat

na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím

když nevidíš to své a chceš milovat

Halo

létáme v oblacích a hlavami u země

šíleně hledáme kudy vedou naše zdi

bavit se dovedem jen ne o naší ceně

a nevím, kdo překročit je vlastně smí

chodíme jako ty malé obrněné hrady

s příkopy, na stráži u dveří dva draci

z hradeb si rychle na skok do zahrady

dáváme rande s tím, kdo se sem vrací

stavíme slova a nespouštíme mosty

až kolem se z vody slz mlha zvedá

 tak slepý naráží další člověk už po stý

do srdce se stejnou barvou, co je šedá

chodíme obtíženi vším, co neumíme

 a přitom chceme, aby slunce hřálo

a my neviděli, co vlastně vymodlíme

do ticha stromů, šeptáme své haló?

Nightcall

netuším kolikrát spojeni silou světa

do zrnek prachu, co se naučila sama žít

až pak stačilo slovo ani ne jedna věta

a co se mi zdálo nemožné, začalo snít

vstup do tmy po splynutí času prostoru
uvedl v běh pohyb srdce srdcem k bytí
vy směřujete vlevo vpravo dolů nahoru
 vy jste můj chrám, co se v něm ještě svítí

světlo byl záblesk ohně, co hřeje zimu
 a z kostek ledu stal se náhle lidský pláč
odkapával na rozžhavenou zem k tisícímu
který se usmál, pohlédl do očí a řekl nač?

to bylo dávno, že mě to pranic neleká
a nevidím, co se tehdy stalo mezi nima
otázkou ani Bůh neunese bolest člověka
a ty bys mě nezahřál, když je mi zima?

Když sama spíš

Když sama spíš a mě se stýská.

Tak stovky plamínků rozsvěcím.

Čarovnou lampou, co se blýská.

Jsou naše duše, kočí snů odvěcí.

Přeji si spočinout v tvých rukou.

Jak světlo, co nás vedlo v poušti.

A stovky hříbat mi srdcem dupou.

Ztratit všechno, co se neopouští.

Uprostřed hor jsi v pustině plání.

Slzy ti klidně smáčí suchou zem.

Oči jsou hranice zdi a co je za ní.

Chrání před tím druhým obrazem.

Jsme oba jednou polovinou Boha.

Když spíme svůj sen každý sám.

V tvých dlaních rozkvetla mnohá.

Naděje lásky, abych byl dokonán.

Pro to, má lásko ...

bylo to tenkrát, když zavřeli nebe

a nevím už ani na kolik, to bylo západů

byla jsi mým kamenem a teď jsi chlebem

princezna pohádek půlnočních obřadů

málem jsme vzlétli, tak blízko nebi

a klidně si uleť a předstírej mi, že jsi pírko

křičíš srdci svým tichem, že nejsi zapotřebí

jako každá láska byla´s i ty, své dílko

jen tak si stát a kolem nás nic není

a vždycky, když přicházíš jde mnou mráz

síla sil, co nenechá ani kámen na kameni

přestaň lhát si sobě, že jde něco snáz

kráčíme světy po lanech nekonečna

každá chvíle toho dotyku vzpomíná navždy

a všechno co je, je risk, láska je nebezpečná

 pro to, má lásko, nemůže milovat každý