Archetyp, který je jádrem tohoto měnícího se obrazu, zůstává jako vrozený „psychický orgán duše“ stále tentýž. V psychologickém ohledu si proto člověk své bohy sám nevytváří, i když si o nich může spřádat nejroztodivnější představy, nýbrž vždy si je pouze VOLÁ. „Bohem“ ve smyslu aktuálního a platného „obrazu Božího“ se tedy může stát kterýkoli numinózní předmět, osoba nebo instituce, dokonce i naše „břicho“, jak s odvoláním na apoštola Pavla (Fil 3,19) uvádí Jung. Dovedeme-li tuto pitoreskní myšlenku do důsledku, můžeme říci, že zamění-li se jemné pletivo metafyzických hodnot za systém konkretisticky pojatých humanistických ideálů všeobecného blahobytu a rovnostářství čili za vidinu neustále se zvyšující míry uspokojování všestranných potřeb člověka, pak se výstižným symbolem takového ideálu skutečně stává „břicho“, povolující si po skončení každého výrobního období svůj opasek o několik dírek dopředu.
Na základě věčného zákona psychické projekce pak všechna individuální břicha vytvoří jedno veliké břicho souhrnné, kolektivní a reprezentativní, a takto vzniklý obraz novodobého MOLOCHA pak zaujme přirozenou cestou Nietzschem uprázdněný trůn tradičního křesťanského božstva. Protože však každý bůh bez výjimky vyžaduje četné oběti a vyžaduje i poslušnost až k sebezapření (vzpomeňme jen biblického příběhu Abraháma a Izáka!), učiní si Moloch dříve nebo později ze svých věrných vyznavačů NEVOLNÍKY, kteří hnáni VIDINOU (ILUZÍ) vlastního naplněného břicha stanou se každodenní žertvou svého nového boha. A prosím pozor - oním naplněným břichem se mohou myslet i ty naše tzv. esoterní potřeby, ne jen hmota do něj vpravená, že?
Molochově štědrosti, jak se časem nutně ukáže, bude chybět právě ta božská tvořivost a produktivnost, která zřejmě zůstává věčnou výsadou biblického Stvořitele. Ať už se však nejvyšší současný bůh Moloch bude lišit sebevíc od svého biblického protějšku, v jedné, a to velmi podstatné vlastnosti ho bude schopen ZASTOUPIT beze zbytku: jestliže se mu totiž někdo oddá tělem i duší, dokáže ho Moloch na oplátku utvářet přesně podle svého vlastního obrazu. Takže pokládal-li se tradiční evropský člověk za „stvoření podle obrazu Božího“, je soudobý „NOVÝ ČLOVĚK“ vskutku věrným OBRAZEM svého nového Tvůrce.
Např. nastolení filosofických modelů "východních" náboženství jako nové modly, jenž je v hrubých rysech zase jen obměnou mýtického Molocha, není záležitostí naší vědomé volby, jak se domníváme. Každá psychická projekce se děje nevědomě, a pokud jsou pocity provázející tuto psychickou operaci dostatečně silné a sugestivní, je hlas skeptického rozumu ve srovnání s nimi nepatrný, ba téměř neslyšitelný. Nemají-li se však introjektované a neabsorbované – protože jsou námi neabsorbovatelné – psychické obsahy stát psychosomatickými nemocemi a nemají-li svým nesnesitelným napětím vyvést naši psýchu zcela z rovnováhy, a způsobit její ROZPOLCENOST(„schísis“), je nezbytně nutné, aby se tyto obsahy znovu promítly, tentokrát však do takové soustavy symbolů, která by z hlediska dobově platných hodnotových kritérií, byla co nejdůvěryhodnější a nejpřesvědčivější. A proto se dnes západ obrací na východ. Namísto, aby hledal vchod k sobě. Odvrací se tím od sebe.
Nové, sekularizované symboly musí tedy být, na rozdíl od tradičních, zásadně nemetafyzické a jejich divinální atributy, zejména všemocnost, vševědoucnost a všudypřítomnost, co nejočividnější a nejprůkaznější. V mysli jejich nositelů. A totalitní stát, který takto díky těmto nevědomým projekcím vzniká, je právě s to všem uvedeným požadavkům vyhovět. A my jsme dnes esoterně s-vedeni především k soucitu a lásce bez hranic, že? Takže, i když nás bude někdo tlačit do něčeho nevýhodného z pozice jednotlivce, ale výhodného pro stát, co uděláme? Sklapneme hubu a budeme držet krok. A vysvětlíme si to svým soucitem. Komunisti nás drželi v této pozici matu a šachu zase násilím.
Potlačovatelská funkce státu je pro něj nejen politicky, ale i psychologicky prvořadá a nepostradatelná. Protože naše přirozená vnitřní polarita psýchy, tvořící základ všech energetických procesů, jež se v ní odehrávají, nabývá v důsledku naší vnitřní inflace = (vzdáváme se sami sebe a svých hodnot, pro které stojí za to žít = láska); na intenzitě a vytváří trýznivé napětí, které je třeba násilným centralistickým (monistickým, egotistickým) zásahem odstranit. A vzniká zas jen boj o moc. Nikoliv mír. Všechny naše vnější meditace vedou k válce. Zde má své příčiny naše neodolatelné vnitřní tíhnutí k jednotě, nerozlišenosti a celistvosti, jež se stávají základními životními hodnotami takto se rodící „totalitní psýchy“. Přirozená rozpornost všeho jsoucího, musí být ve skutečnosti za každou cenu utlumena. Pryč s egem jsou hesla, nikoliv skutečnost. Člověk bez ega se nemůže proti těmto vlivům sám ubránit.
A tak vznikající nový, DAVOVÝ člověk, VZKVÉTAJÍCÍ v lůně totalitní společnosti, si utváří své specifické dějinné vlastnosti v těsné souvztažnosti s totalitním státem: na jedné straně jej pomáhá svými nevědomými represivními potřebami vytvářet a udržovat při životě, na druhé straně od něj vyžaduje četné zaopatřovací služby, kterým tento stát není s to nakonec nikdy v plné míře vyhovět, protože naděje do něj vkládané mají příliš transcendentní charakter.
Autentické životní projevy, které jsou možné jen za předpokladu, že všechny rozporné vnitřní dispozice člověka se ve vnějším, stejně tak rozporném světě svobodně projeví, ohrožují inflační psýchu moderního člověka natolik, že nezbývá, než aby byly UMRTVENY a PACIFIKOVÁNY, a to ve stylu totalitní „nerozborné jednoty“ (pevné semknutosti, jednomyslnosti atd.). V rámci této amorfní jednoty se s konečnou platností ruší rozpor mezi individuálním zájmem a zájmem státu – ten je nyní jen jeden, a to přirozeně státní (tzv. celospolečenský), jednotný a objektivní. Ruší se rozpor mezi individuálním mravním hodnocením a oficiálním stanoviskem mocenských orgánů – takže již nemůže docházet k něčemu tak zpozdilému a trapnému, jako je střetnutí SVĚDOMÍ jedince s mocnými tohoto světa. Není již třeba snášet NAPĚTÍ OSOBNÍ ODPOVĚDNOSTI – ta se nyní cele přesouvá na autoritu státu a jeho orgánů. RUŠÍ se jednou provždy odvěký zápas mezi dvěma základními kosmogonickými činiteli, duchem a hmotou – jedinou objektivní skutečností je nyní hmota, tj. vše, co je hmatatelné, viditelné a empiricky průkazné. Skoro by se dalo říci, že reálné je veškeré jsoucí, které je z nějakých praktických důvodů UŽITEČNÉ, a které je proto SCHVÁLENO a PŘIPUŠTĚNO k existenci (bohužel né námi), a to včetně skutečností historiografických a uměleckých, zatímco ještě u filosofa Hegera bylo skutečné vše, co bylo alespoň rozumné.
Duch je prohlášen za vedlejší produkt hmoty, a to navíc jen v podobě vědeckého rozumu, takže vše duchovní lze takto mít pod bezpečnou kontrolou a účinně bránit tomu, aby čímkoli RUŠILO bezduchou materiální realitu. Odvěké SPORY mezi pravdou a lží, dobrem a zlem atd. byly „v podstatě“ vítězně završeny, a to v tom nejhorším manichejském stylu: veškerá pravda a dobro jsme nyní my sami (tj. naše malé individuální a vedle toho veliké, totalitní Ego), zatímco zlo a lež, které, jak víme, tvoří náš neoddělitelný Stín, nyní ztělesňuje náš vnitřní nebo zahraniční protivník. V souladu s principem totality se odstraňuje hospodářská konkurence a volební boj, v němž jednotlivé politické strany usilují o moc – neboť takový boj by se z hlediska „totalitní psýchy“ rovnal propuknutí nezkrotného polyteismu, který by hrozil, že ji roztříští na tisíce kusů.
A protože POLYTEISMUS, jak je patrné na jeho antickém řeckém příkladě, bylo možné ovládat z Olympu nejlépe formou DESPOTICKÉ vlády Krona nebo Úrana, je třeba matce zemi Gai zabránit, aby vůbec porodila božské potomstvo. I proto se tolik dnes bojuje za ženy, i když se tím od ženství ve skutečnosti odvádí. Jak známo, Uranos je násilím držel v mateřském lůně, zatímco Kronos byl vládcem již natolik tolerantním, že dovolil své manželce Rhei, aby božské syny a dcery porodila a teprve pak je po pořádku spolykal. Je to typ vlády, který by bylo možné označit jako senexokracii (Uranos, Kronos, příp. Saturn jsou typické postavy zlého Senexe-Starce). Pacifikující metody vlády tohoto druhu mají buď „zadružující“ (Uranos), nebo „polykající“ (Kronos, Saturn) charakter. Zeus je naproti tomu typ vládce, který je sice absolutním monarchou, nicméně dovolí svým bratrům (Hádovi a Poseidonovi), svým dětem (Athéně, Apollonovi, Artemidě ad.), dokonce i své choti Héře, aby se každý z nich na svůj archetypový způsob podíleli na vládě, takže při uplatňování jejich mocenských nároků dochází často k interferencím, a to mnohdy i ve prospěch obyčejných smrtelníků.
Daleko nejhorší však je, a tady nám hlubinná psychologie působí opravdu značné potíže, že totalitní stát uplatňováním své despotické senexokracie dělá v podstatě jen to, co po něm inflací ohrožená a úzkostlivá psýcha „nového člověka“ nevědomě POŽADUJE, totiž aby represivními prostředky znevolnil všechny nebezpečné běsy, které tento člověk vymýtil ze světa jako POVĚRU a „spolykal“ svým rozumem. Bez tohoto znevolnění by se nejenom v individuální psýše, ale i v celém sociálním organismu rozpoutala anarchie dravých a destruktivních individualistických a skupinových zájmů, takže „samoděržaví“ v některé z přijatelnějších soudobých forem se v tomto horizontu jeví jako jediná záruka alespoň nouzového sociální konsensu a poměrně normálního fungování společenského života. Demokratická forma společnosti, která je svými neviditelnými duchovními kořeny nerozlučně spjata s „imitatione Civitatis Dei“, zůstává za těchto okolností již jen toužebnou vidinou zpozdilých romantických duší.
Bylo by proto příliš krátkozraké dívat se na totalitní stát jako na výsledek pouze vnějších, tzv. reálných faktorů. U jeho zrodu je psýcha novověkého člověka, usilující z OBAVY o VLASTNÍ ROVNOVÁHU o znevolnění svých autonomně působících psychických sil, a to pomocí VNĚJŠÍCH (např. rozvoj sadismu a sexuálních výchylek) omezujících a donucujících (např. poškozování obalu těla - tetování) prostředků, a požadující náhradou za to ze strany státu zaopatřující, kvazirodičovskou péči a ochranu.
Je to tedy ve skutečnosti jedna velmi prostá a všeobecně rozšířená lidská vlastnost, která je někde na samém počátku bludného kruhu totalitarismu, a tou je existenciální SLABOST člověka, zahrnující v sobě vše, co mu chybí do samostatné, odpovědné a duchovně pevně ZAKOTVENÉ INDIVIDUALITY.
Tak co, budete dneska svým ♥ zase jen vlát a nebo zkusíte kotvit?
MZZ na motivy esejí Rudolfa Starého
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji vám za váš komentář. MZZ