z kořenů stromů protéká pot, co miloval
milenku zem v noci totiž políbilo nebe
a aby láska nespálila svět, chladný vítr vál
když jsem v tvých očích uviděl sebe
ten pohled mi sedí, jak motýl na rameni
jako když tichým splavem plavu
srdcem k srdci jsme sami sobě naklonění
oči jsou lodě ze ze-mě do přístavu
smutné trochou něhy, rosou vlahých cest
zalité vodou a nejsou všechny z ryb
a dejte se mezi oběma břehy láskou vést
ale nečtěte svou lásku ze starých chyb
možná, že život není jen o slovu medituj
ve sněhu touhy ze zmrzlých závějí
planoucí srdce nespí od úsvitu k úsvitu
nosí ho oči žen, co milují s nadějí
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji vám za váš komentář. MZZ