V zapomnění (Sakura leaves)

v zapomnění tvých doteků

se po ránu propadám

nahota zbavuje převleků

blíž a blíž k záhadám

pomalu se dotýkáme tmy

svítíce si nad očima

a to se v lásce prostě smí

z minima do maxima

a dotyk klavíru tvé kůže

zní mi u pramenů

v zapomnění dělám muže

a tobě dávám ženu

a tak jsme tím rukopisem

vepíšeme si štědrost

to když teprve v objetí se 

z náklonnosti stává věrnost

Snad Bůh nebude moc žárlit

snad Bůh nebude moc žárlit

až vytáhnu zas svoje pistole

dala jsi mi důvod je nabít

a nenechat je jen ležet na stole

snad Bůh nebude moc žárlit

když jsem se sám rozhodnul

že bez něj jdu jen tak zabít

myšlenky na nichž se neshodnu

snad Bůh nebude moc žárlit

když stávám se svým katem

osvobodím-li jeden závit

 z potřeby označit se stigmatem

snad Bůh nebude moc žárlit

dám jim šanci být na poušti

tak škrábu malbu sgrafit

z myšlenky, co mě teď opouští

Počkej! (Wait)

svět tvých snů

křičící do ticha

a překonáš tmu

jen zavzdychám

ty poslední bijící

lásko jsem sám

já v srdci žijící

otevíráš mi chrám

po sněhu kamení

čekáme krůpěje

slzy jsou znamení

že člověk dospěje

zas dopadám

a to ví bílí vlci

vstříc zahradám

voníš po jablcích

Jediná

kde se celá prostírám?

vyléváš na nás svou zář

srdce v srdci nesvírám

s něžností a v každý čas

touha poznat znamení

že nejsme osamělí svatí

od Boha nejsme vzdálení

ani když stříbrem platí

a jako nás pohlcuje tma

která miluje svůj den

dotýkáš se ve mně dna

jediná jsi z mých žen

Run for your life

photo by © Marco Glaviano

všechno, co dává nám pít

je jako ta voda

co padá

hledáme všichni svůj klid

kdo nám ho prodá

sykotem hada

všechno, co dává nám chléb

nosíme svoje hadry

a v nich smích

běžíme a před námi tep

v tom běhu spadly

sny na tvůj sníh

všechno, co dáváme si sobě

je krok za krokem

životní běh

spálená jsi od od pochodně

musíš být cvokem

vzdát se i mně

Život znamená v běžné řeči období od narození člověka nebo živočicha do jeho smrti. Někdy se za jeho počátek pokládá už oplodnění vajíčka (početí).

Kromě toho může život označovat také souborný celek, tvořený všemi živými organismy v celé historii Země a charakterizovaný zejména evolucí. Ta část planety Země, kde se živé organismy vyskytují, se nazývá biosféra.

Vědeckému zkoumání života se věnuje biologie, která život chápe jako soubor signálních a sebeudržovacích procesů v těle určitého organismu, které zajišťují například látkovou výměnu, dráždivost nebo reprodukci.

V přeneseném slova smyslu může být slovem život označováno cokoliv, co žije, co je živé. Z ekologického pohledu se jedná o živou přírodu, ve společenském slova smyslu pak jakákoliv struktura, která vyvíjí nějakou činnost (společenský život).

Domov

tak moc času nezbývá

a tak vážím každé slovo

a tom, o čem se nezpívá

o tom, jak mi chybí domov

jak pohladila jsi mě tenkrát

a koně zakřičeli v chřípí

a nozdry mohly se přehřát

ta naše noc v malém tee-pee

seskočila jsi moc brzo

když nezachytila ses lana

všechno, co se mi smrsklo

s Bohem přišla, Bohu dána

atakem lásky prosíš smrt

ať vezme si tě a jdeš za ní

a čas, co utíká jak chrt

nevidí a nezná slitování

nenaučil jsem se žít bez tebe

a k tomu mi teď srdce zpívá

srdce k srdci láskou kolébej

už prostě nebudeš živá

a tak zbytek života mám

nevím, kolik dám do slov

tvých obrazů se vzdám

a začnu stavět domov

Martině

Záloha

jen okamžik zbývá nám ze štěstí

když nenacházíš den v tmách

kam propadlo se bytí, ve vteřině

to když se dotýkáme pěstí

a s láskou vidíme svět v hrách

jak se žene na volno na návěstí

dáváš mi všechno, co chceš

podstatná jména jsou podstatná

a komíny k nim kouř přidávají

když říkám ti nebreč, tak řveš

záloha srdce, co je nevratná

střílíme ji na poutích v jinotajích

a tak jedeme vlakem života pryč

s námi je venku zas slunce a vítr

objevujeme ve všem zázraky

to když nebeský kočí si vzal bič

vyždímal z koní potu aspoň litr

a zmizel nám zas nad mraky

Bláznovo srdce

údery do srdce bolí 

široký je okraj světa?

každý si svoje volí

soucit je cigareta

údery srdce zvoním

sem tam zapálím si

v ohni si oči cloním

ať tiše shoří, čím jsi

úderem srdce měkkým

planoucí trhán z citů

a být si pořád němým?

bez klíčů svého bytu?

údery srdce zpívám

láska, že je melodie 

vypráví, co skrývá 

bez slova neožije

údery srdce spojím

a že jich je tak málo

trochu se ještě bojím

aby žít za to stálo

DÁNA (Štědrost)

photo by Monika Žálková

chceme být štědří, ale proč?

mít štědré srdce nás nenapadá

rukou z ní kámen řekl skoč

my snící hledáme po zahradách

chválíme štědrost toho davu

co sleduje, jak si kupujeme klid

jsme štědří pro jeho slávu

bez chuti ten domov pochopit

králové se hlavou klanějící

v očích dětí jsme zapomněli číst 

sami sobě jsme ti kupující

a říkáme si Buddha nebo Krist

a tak záleží v jakém povodí

láska zrodí komu se co se dává

chamtivým se člověk nerodí

chamtivým se totiž člověk stává

Dána je sanskrtské a pálíjské slovo, znamenající štědrost nebo dobročinnost. V buddhismu je jednou ze základních Dokonalostí a prostředkem, jak potlačit vrozenou lidskou chamtivost a egoismus. 

Osobně se nedomnívám, že chamtivost je nám vrozená. Vrozená je jen naše touha mít.

ŠÍLA (Rozhodnost)

photo: Monika Žálková

utrácíme čas, proběhneme sebou

možná že jsme chvíli v nás 

na viděnou a na zapovězenou

zabíjením života, ve všech formách

jsme jako voda, co kolotá

opíráme se o koryta, ve svých normách

vlastníme to, co nebylo naše zboží

život vybíráme piruetou

nikdo nechce, aby jeho život byl boží

lžeme si i v tom, co chceme krást

jsme jako poražený strom

co sekyrou dostává význam slova slast

napájíme se mořem, rackové polétaví

od srdce k srdci tchořem

smrdíme láskou, dokud nás nevyplaví

MZZ

V páli síla, v sanskrtu šíla je indický termín používaný v hinduismu a buddhismu, který je do češtiny většinou překládán jako morálka nebo etika. Vychází z úmyslu nepůsobit druhým bytostem utrpení. Nejedná se jen o soustavu zákazů určitého špatného nebo neprospěšného jednání učiněného tělem a řečí. Ale síla také znamená, že v každém okamžiku je přítomno čisté vědomí a záměrné sebeovládání nespáchat neprospěšný čin přicházející v úvahu a s tím současně vyvstávající rozhodnutí.

METTÁ (Laskavost)

vylétáš ze mně noční pták

tak jak vyšel člověk z Boha

z dob, co jsem byl se ptám

jsem já laskavá předloha?

nohy, co mě všude nesou

ptají se země, kdo je milující

a na klavíru jsem klávesou

sám sebe v tónech mačkající

složeni z hebkých holubic

chováme se k sobě jako zvěř

s pocitem, co srdce zahubí

zabij mou lásku a klidně běž

pro Míšu a její klidný spánek

Mettá (pálí, maitrí v sanskrtu) je buddhistický termín pro nepodmíněnou a nesobeckou milující laskavost zaměřenou na všechny bytosti bez rozdílu. Často se překládá také jako dobrotivost. Je přirovnávána k rodičovské lásce, protože jí nejde o vlastní prospěch, a zahrnuje také přátelství a upřímné přání, aby byly všechny bytosti šťastné.

Vám (Vám)

vám zpívám, kteří jste tu pouze pro lásku

a když jste už u dna s dechem

když svět z vás serve krásnou masku

a podíváš se s povzdechem

a jakou jsi ty v dnech, kdy slova mlčí

ve vás jsem je našel všechna

pěsti, jak srdce v řadě jdou tlamou vlčí

vás vybral Bůh a vám ať žehná

tys mě vzala sebou do slunce písně

která je můj život a nic víc

nabízím ti kousek svého srdce přízně

a ve vás jdu sám sobě vstříc

bubliny kouzlíme jedním skokem snů

pro vás, co děláte mi život

láska je tou látkou peřiny mých dnů

pláče, když je proměnlivo

jsem horizont vedoucí vás za obzor

a s láskou ptám se v čem

je radost z mých lásek, co za prostor

dám za čas být svým snem

Má paní

koho jsi svíral v náručí?

až trochu do kulata

vzdálenost k tobě naučí

k Bohu být láskou spjata

kdo se ti rodil v rukách?

v dotyku tála těla

jako sníh v jarních lukách

tehdy jsi o sobě nevěděla

a co šepot, když mi nahá
očima dáš slitování
kůže, že je tuze drahá
a srdce říká, vítej na ní

moc rozumu ať nezaclání
otázkou k milování
Bohu mám dávat braním?
to když jsi ženou, má paní

Karkulka

běh vlka osamělé stopy

kam mlha lesů padá
co smečka už nepochopí
jak děsíš se mít ráda
a jazyk s hebkou slinou
čechrajíc trávu děsí
jak kapky krve plynou
ber na vědomí, kde jsi

a pak tiše praskly kosti
nevím zda to chtěla

hlad žene tě do sytosti
než bys zůstala celá

Na počátku

spálená křídla motýlí

tvořící hejna malých much

nám svoje vychýlí

zbývá už jen hořící vzduch

ničíme strachem svět

co v druhém ještě tiše leží

chtějící pouze uvidět

co od srdce k srdci střeží

a vše hoří chaosem

očkovat nejde protilátku

Bůh není eposem

byl, je a bude na počátku

Zátky

tak si zas ve snu pluji

v mlčící řece života

šeptám, slova onanuji

je pláštěm má nahota?

to duše se nad vodou

svlékají z pravidel
končící s nepohodou
jako by Bůh je neviděl
duše jsou zátky z lidí
aby voda nevytekla
to moře nikdy neuvidíš
bez vody, abys nelekla
a z nebe se voda snáší
já kus maličké zátky
co k nebi zase stoupá
já jdu jen tam a zpátky