Deštníky slz

jsem ticho v tichu

nálada sobě milá

i tlukot srdce je kus hříchu

tou´s Boha rozněžnila

skládáš své tóny

jsi melodie v duchu

kam rytmus nedal clony

zazvonit mi v uchu

celým srdcem svým

miluješ s příchutí

z deštníku slz nad sebou

já tvé srdce labutí

Read All About It

pro rty, co pláčou slova z kamene

když i drakům je už zima z ledu

pocit zmaru, co do očí slzy nažene

hřeju tě, aby rty měli chuť medu

kolikrát přečteš slova do znamení

a tak slz pramínek nech stékat

čekat zda ti tvé srdce nezkamení

a že z kůže se chceš svlékat?

a co přečteme si v tom, co přijde?

barvy duhy slijete na polovinu

číše jsou světa lán, vy křičíte, pijte

co v tobě není, to nerozvinu

Tah smrti

přemýšlím, když beru do ruky tuš

a kreslím na papír, jak na tvá záda
směju se, jak si mi řekla, hele kuš
tak hluboko štětec nemám ráda

taky tah smrti kreslí čáru života

dotýká se toho, čemu žehnám
myju se v tobě, jak boží čistota
a děkuju ti, že jsi mi dal seznam
odešla tam odkud se už nevracíš

a já dokončil sám cyklus kola
v ústraní spočinout než se pochlapíš
než si sám řekneš zase cesta volá
laskavě žehnající jsou všichni jdoucí
a ja se jen hřeju v slunci změn
to tvá kůže a láska je jsoucí
umíráš a rodíš se v srdci mém

Přání III. (I Wanna Be Yours)

chci být tvůj polibek
co dotýká se lásky
chci být něžný vděk
zrzavé rusovlásky
chci být pohlazením
v tanci, co se nekončí
být srdce proražením

myšlenky náhončím
chci být tvůj dotyk
kreslící pohybem dost
tajemství zrodu hmoty
až zemřu pro radost
chci být tvůj spánek
chci být lehkou vlnou
chci být tvůj stánek
náručí láskyplnou

Boží samota (Fjara)

když poznáme zdroj

a vidíme to věčné stvoření

oslavujeme tancem

z radosti, co ven přetéká

bojováním dáš boj

já jsem ten plamen hoření

bez sebe psancem

splývám s proudem člověka

a tak tvé odpoutání

jsi krůpěj, co jsem minula

skutečné je uvnitř

zahoď mysl než to zamotá

dobrodružství bez ptaní

pochopením jsi slzou skanula

chvění jazyka mluvnic

než zbyde jen Boží samota

Pro nás

pro nás, co neumíme číst

pro nás je, že oddáme se

pro nás jsi Bože nepopsaný list

pro nás jen, že zahříváme se

pro nás jsme vzdali i tvé sny

pro nás, když na nich nezáleží

pro nás jsi tím, co se v nás sní

pro nás jdeš z hor až na pobřeží

pro nás, co neumíme plakat

pro nás, co schováváme lež

pro nás jsi Bože dostal nápad

pro nás jsi řekl svému srdci "běž"

Abwun

Nejvýznamnější postavou vedle Ježíše Krista a Marie Magdalské byl Jan Křtitel. Jan je mnohdy považován za pouhého poustevníka či proroka, který se setkal u řeky Jordán s Ježíšem, pokřtil jej a pak byl záhy popraven králem Herodem.

CEP = Český ekumenický překlad, Jan 1:6-10
Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.

Od Jana zřejmě pochází i modlitba Otčenáš. Učedníci požádali Ježíše, aby je naučil modlit se, jak tomu učil své učedníky i Jan. Ježíš je tedy naučil modlitbu, která mu byla předána učitelem Janem: CEP Lukáš 11:1-4

Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan."

Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte:
Otče, buď posvěceno tvé jméno.
Přijď tvé království.
Náš denní chléb nám dávej každého dne.
A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.
A nevydej nás do pokušení.

Aramejský originál:
Abvún
Abvún d-bá-šmája
Netkádaš šmach
Tejtej malkutach
Nechwej c'vjánach ajkána d-bá-šmája af b-árha.
Hav lan lachma d-sunkanán jaomána.
Wa-š'bok lán chaubéjn (w-achtachejn) ajkána d-af ch'nán švokn
l-chaj'bejn.
We-la tachlán le-nesjúna
Ela pacan min biša.
Metol d'lache malkuta wa-chajlá wa-tešbuchta l'alám almín.
Amen.

překlad Neil Douglas-Klotz:

Ty, jenž zrozuješ ! Otče-Matko Kosmu, soustřeď v nás své světlo - ať je k užitku.
Svou vládu jednoty stvoř teď.
Tvá jediná touha pak s naší působí, jak ve všem světle, tak i ve všech formách.
Dopřej nám náš denní chléb i vhled - tolik, kolik potřebujeme každý den.
Uvolni lana chyb, které nás svazují, jakož i my pouštíme z rukou vlákna, jimiž držíme viny ostatních.
Nedej, aby nás oklamal povrch věcí, ale osvoboď nás od toho, co nás zadržuje.
Z Tebe se rodí vůle vševládnoucí, život a síla k činu, píseň, která vše odívá do krásy a obnovuje se od věků do věků.
Vpravdě - síla těchto výroků nechť je půdou, ze které vyrůstají všechny mé činy.
Amen.

JSEM

stal jsem se závislým na lásce
až k tomu kroku přidal nevinnost
když položil jsem své já k otázce
kdy už té lásky bude dost?

a vstaly hvězdy v prvním ránu

kvetoucí tmou v zahradách ticha

tu symfonii, co mám tu rozehránu
tím slovem, co ještě dýchá
a slovo spadlo moji touhou
život je boží, jablko padající všem
a já zažil se na vteřinu pouhou
co znamená, když JSEM

Deska

tělo je rezonanční deska

co na ní hraje duše

jak včera i dneska

spojí je co v hrudi kluše

srdce je chrámem zvonu

cos ve mě zavěsila

zpívá a nevím komu

chvíli ses ve mě orosila

a křísím lásku znavenou

každý z nás ji hraje

ať už není vzdálenou

jsme branou do ráje i z Ráje

Hurt IV.

vonící pokřikem vzlétají

padajíce do vzorců hmoty

kdo jsou ti, co nás prodají

k svíčkám jak nové knoty?

vzácnější než kdosi tuší

vyprávěná potají v písních

kolikrát přijímám svou duši

kolik je prostoru, co tísní?

srdce si na lásku zvykne

a bije už jenom pro radost

Bůh je teď to, co vznikne

když zrušíme vzdálenost

Vidí

foto http://mandala-pei.blogspot.cz/

a tak si pořád probírám

v hlavě, jak na poli leží

jak se mají, každý sám?

je čas, co letí, když sněží?

vzpomínky, co dál jdou

a říkají jenom vzhůru

tak, jak najít podobnou?

duši a ne noční můru?

probouzím se díky duši

která z nás tvoří lidi

zpívám, co mi srdce buší

aby ten, kdo viděl vidí

pro UKULELE ORCHESTRA jako BRNO

Sklouznu

National Geographic Photo Contest: http://on.natgeo.com/18tZsKq 

máváme křídly beznaděje

my ptáčci nedospělých křídel

a na hladinu usedlo pár lístků

květy lotosů teď rozesměje

a do hladiny tiché vody přítel

prohlásil si lásku za sólistku

bambusový háj klidu vypráví

o tom, jak krásou svitu nahá jdeš

když jistá jsi, že se nikdo nedívá

a mysl, jak převozník bezpráví

do nitra našich myšlenek cpe lež

vypukla seč a slova mlčí ničivá 

ze srdce krev mi to pomalu upíjí

o tobě chce se mi zdávat pokaždé

sám sedící na vrcholku hor vzteky

poslouchám hrající vítr, co odbíjí

než jako ta kapka spadnu a uvažte

jen sklouznu do pramene řeky

Píšu ti

píšu ti verš tmavou krví

tou, co ukápla mi na zem

když srdce srdci nenapoví

tak tělo blbne, jak ten blázen

píšu ti v krvi světlou sirkou

a dávám ti k ní i škrtátko

to abys mohla malou dírkou

dívat se do tmy, co je tvé zrcátko

píšu nám možná příliš směle

o tom, jak kapky kanou žilami

a radosti v srdci nedoznělé

to takhle láska, zpívá mi

Čekání (Me'cha'ke)

foto Karel Zaki Zakar

někdy ti čekání brání

odejít rovnou nesehnutý

a s tím, co nazývají hraní

fotíš od Boha načtrtnutých

dáváme si vzdor době

divnou hru světel a stínů

když nemáš čekání v sobě

čas si řekne, a já ti neuplynu

změní nás tvým pohledem

jednou se stane, dotykem

a v míru sobě, co nesvedem

než se dívání stane návykem

věnováno Karlu Zakarovi

Loutky (Doll)

jsme loutky na provázcích z nití

a nevíme, kdo za ně tahá

chroupáte mrkev, králíčci nového bytí

a skutečnost je celá nahá

jsme loutky vedení rukou milou
a pereme se sami o nitky
namísto láskou řešíme lásku silou
a z lidí jsme už zbytky

jsme loutky spící jen do té doby
a to než ruka, která tě drží
řekne to slovo, co nepochopím
a co nitě už neudrží

Šepot ze vzrušení

foto Richard Ricci Špitt

utekla jsi my řekou života

kam až dosahují stíny

po lásce, zloba, prázdnota

ulehla jsi sem, jak do peřiny

nyní nadnáší tě šepot vln

a kousek po kousku

voda ti žehná, a tak se splň

kapr už ví, že ne na housku

skáčeme do řek naplnění

svou vodou samoty

jen to štípne a nic to není

jdeme dál proudem za ploty

tam přijde srdce a ví kdy

láska v nás nezkamení

když skočíš hledat své sny

a plout šepotem ze vzrušení

Člověk

vycházíme vždy ze tmy

a se světlem se do ní vracíme

náš spánek bezedný

svou láskou k tobě střežíme

v polibku ztracených vět
tys kapky z vod nahoře i dole
jsi můj život, celý svět
člověka tvoří láska a ne bolest

vzpláli jsme tvojí silou

a dal jsi nám srdce plamenné

a duši, co je ušlechtilou
když si já na tebe vzpomene

Dělíme

dělíme se do zatracení věků

a v čase končí naše ideály

mám po letech ošoupanou deku

z cest, co ještě nedozrály

tvoříme barvy sic inkognito

a dáváme jména dětem

láska je pro nás zlou formalitou

bojící se, že se spletem

skládáme střípky ze zrcadel

a každý kus je tak jiný

obrazy spících jdou od lákadel

umíráme jen jako stíny

dělíme se slovy od počátku

znamení Kaina až dospěje

do země dáme krev na oplátku

tam s námi umírá i naděje

Málokdy

málokdy už budu milovat víc

když vidím na nebi nebe

a slunce vzhlédne na měsíc

tak já prohlíží si tebe

málokdy už budu milovat víc

a tak tě tím probouzím

z chvíle, co Luně spolu sníc

vzali já, které popouzím

málokdy už budu milovat víc

když promlouváš krásko
k tvým dotykům všem vstříc

já se otevírám s láskou

Ďáblovi slza (Devil's Tears)

zastavuješ čas svými slovy

co proháněl srdce v lidech

čím se leje olej do soukolí

o radostech, a o soucitech

chvíle, když se ženou stává

slovem vyhrknutým ze tmy

a ty jsi dívka šedá, popelavá

tušící až se s láskou setmí

rozsvěcuješ život životem

a svíčky neshoří tak brzy

dříve já stával za plotem

a zbývaly mi ďáblovi slzy

podobná růženkám s trny

jak růže po zdi, když vzlíná

prosekal cestu skrz skvrny

ten, co měl srdce plné vína

Stopaři

a opakujeme staré rány

kráčíme do snů stopujíc den

probírám cestou všechny ty krámy

když protkáváš pavučinou to, co je sen

kráčíme stopou odvážných

obnažujíce rány, co mě přebolí

na bránu nadáváš a psů strážných

ptáme se v srdci, kdo s Bohem zápolí

zas jednou nohou nad hranou

druhou pomalu k sobě přitáhnout

dokud všem vody ohněm nevzplanou

dotyky života nám dají život přesáhnout

Ať už stopa v písku, stopa ve sněhu, v blátě či stopa v srdci, vždy to znamená to stejné, někdo zde byl a zanechal kousek sebe.

Silent gambit

zase se vzdávám svému dechu

a jsem teď v srdci jenom tichý
sbíhající se černé pro potěchu
tekoucí bílé kapky mezi hříchy

tvoříme světlo stínů svými těly
a rozkoš chtíčů z mnoha stran
a že se těla při setkání chvěly
gambit, co byl dávno rozehrán

a zase dopadají vody shora
to abys ty dala mě svou zem
když Bůh stvořil toho tvora
neřekl jen já, ale taky JSEM

Pod slovem gambit se rozumí šachové zahájení, ve kterém hráč obětuje materiál, aby dosáhl nějaké poziční výhody, zostření hry nebo znepřehlednění pozice. Obecně lze říci, že proti gambitu lze bojovat třemi způsoby (ne v každém případě jsou však použitelné všechny tři):

• přijmout obětovaný materiál a držet ho s ideou odrazit nápor nepřítele a později uplatnit udrženou materiální výhodu, 
• odmítnout oběť, někdy je dokonce možno zvolit tzv. protigambit - nepřijmout materiál, ale nabídnout vlastní, 
• přijmout oběť, ale ve vhodné chvíli ji vrátit za cenu zbavení soupeře všech výhod, které jí získal.

V přeneseném významu (v politice, vojenství) označuje slovo gambit riskantní postup, kdy jedna ze stran (ač by nemusela) vsadí všechno na „jednu kartu“ a přejde do konfrontace s nejasným výsledkem při vědomí toho, že ji čeká buď výhra a velký zisk, nebo prohra a katastrofa.

Zažehnán

pak spadlo slovo nevěř

opustil i matku rodnou svou

vydal se cestou hledačů nevěst

ze čtyř směrů přichází a třemi jsou

a tohle vám lidi přeju mít

žebřík, kterým se leze na zem,

ta jednota slova, co umíš vyslovit

když křičíš v tmách orgasmu já jsem

stojím věrný své předloze

oráč sedmého dne vyčerpán 

zápasím svým srdcem v poloze

kdy je stav lásky nouze zažehnán

Život

život je vlastně o přijetí

srdce vlastního rozumu

schovávaná bez napětí

před účinky konzumu

život je vlastně o bdění

a rozpoutává myšlenky

víříme ve dne ve snění

jsme synové Jitřenky

život je vlastně o lásce

viděn vlastníma očima

a dojdeme jen k otázce

když nekončí, jak začíná?

Run

poslední kapky spadly

a prach ze zvířených těl

proč nám ty lásky vadly?

kdo přišel a kdo uletěl?

otázky tanečních kroků

co v srdci volí melodie

mé rty na tvém boku

takhle se nikdo neopije

tančíme pocitem hrůzy

strachu toho, co přinese

a tak zbavuji tě blůzy

a srdce k srdci přilne se

Mukthinath

sedící symboly dnešní doby

vůle padajících kapek krve

a nepochopíš srdcem hroby

hledáš jen, kdo řekne trvej

vstoupit k abredu bytí čelem

pochodně noci v očích nést

zbydeš si v sobě nepřítelem

za to, že žít je teď tvůj trest

tak jedině vystoupit z kruhu

dřív něž se z něj stane kříž

malovat srdcem k srdci duhu

možná, že to lásko pochopíš

Někdy nevíme, co máme dělat s tím, čemu jsme říkali život. Najednou to není to, v co jsme věřili a doufali. V představě naší mysli. Ale chápeme, že jediné, čemu můžeme věřit a v co doufat je vždy jen a jen v našem srdci. Země zaslíbená je skrytá jen ve dvou slovech. Já jsem.

Mukthinath (3800 m n.m.) je posvátným místem buddhistů i hinduistů. A proč se zrovna toto špatně dostupné místo vysoko v horách stalo posvátným? Co vede tolik poutníků k tomu, aby podnikli několikadenní náročný výstup údolím řeky Kaligandaki do Muktinathu, nebo dokonce překonali sedloThorong La a nebo se sem nechali dopravit helikoptérou? Za všechno může nenápadné věčné světýlko - přírodní úkaz, kdy plyn ze zásobárny v podloží probublává vodou, na jejíž hladině pak hoří malinkými plamínky. Něco takového považovali lidé za boží znamení a rozhodli se na tak významném místě postavit chrámy. Nejedná se však o nic pompézního, celý chrámový komplex je v dokonalé harmonii se svým okolím. Areál je obehnaný zdí a je odtud nádherný výhled na okolní himálajské štíty. Muktinath je dalším výmluvným důkazem toho, že hinduisté a buddhisté jsou schopni existovat vedle sebe a tolerovat se. Příklad hodný následování!

3AXIS LOOK INSIGHT - 6 TVÁŘÍ ČLOVĚKA: Paměť máme proto, abychom věděli, kdo jsme

3AXIS LOOK INSIGHT - 6 TVÁŘÍ ČLOVĚKA: Paměť máme proto, abychom věděli, kdo jsme:

Když si pamatujeme, kdo jsme přinášíme na světlo světa svou podstatu. Naši autentičnost. naši podstatu bytí. jsme však tolikrát nuceni skrývat své pravé JÁ, to proto abychom mohli přežít, že na něj následně zapomeneme a odevzdáme svůj život jen tomu falešnému, o kterém si celý život namlouváme, že je tím pravým. Marně. Od určitého okamžiku v našem životě je pak už toto zakrývání zbytečné, a přesto přese všechno zjišťujeme, jak je pro nás obtížné se tohoto skrývání se zbavit. A každý den, co nám ještě zbývá, jsme postaveni před volbu. Budu podporovat ve svém životě svou autentičnost nebo své falešná já. Budu žít v pravdě nebo budu lhát?.

Maybe (Možná)

možná ti zbude vzpomínka

možná jen z lásky vodopád

slz, co odplavuje blázínka

chlapa, co má tě pořád rád

možná jsi jenom krásnější

 možná, že čas zastavíš v letu

za tím, co chce ten jasnější

děláš si z lásky já epoletu

možná, že si najdeš cestu

možná probereš se prsty

v srdci jsi nechala v gestu

pár slz, co už jen zmrzly

V pravdě

děkuji za tvou laskavou lásku

za jedno objetí znamenající cit

ty nemáš žádnou lidskou masku

dáš tolik, co až nejde pochopit

děkuji za tvou kamennou krásu

za oheň života, co vznikl z plamene

tvůj klid dal srdci na chvíli spásu

co na tom, že teď bude kamenné

do srdce hmoty málokdo vidí

a teď ve mně žiješ, ty - kámen

čas dušiček trhá pláště nejen z lidí

za slovy miluji tě přidal jsem Ámen

Amen (hebrejsky אמן) je slovo, které se často používá při modlitbách, v náboženských a liturgických textech. Nalezneme je jako součást/závěr modliteb jak v židovství, tak v křesťanství či islámu (ve forměامين ámín). Přes liturgii přešlo i do hovorové mluvy. Slovo amen je jedním ze svědků společné semitské náboženské tradice spojující tři velká světová monoteistická náboženství (židovské, křesťanské a islám). Původně hebrejské adjektivum אמן (amen, skutečné, pravdivé, v některých biblických pasážích užíváno i též jako podstatné jméno) se stalo neurčitým výrazem pro stvrzení výše řečeného ve smyslu „tak se staň“, „pravda“, „kéž se tak stane“. Etymologicky vychází z kořene א-מ-ן, ’-m-n, tj. věřit, doufat, ujistit se, být věrný (od stejného kořene je odvozeno i slovo אמונה emuna, „víra“). Podle výzkumů je příbuzné se slovem אמת, emet pravda. Odvozené formy jsou v nif’alu נאמן, ne’eman - „být jistý“, „být pravdivý“, přeneseně „obstát“, v hif’ilu pak האמין he’emin - „věřit“ či „uvěřit“. V judaismu původně nejspíš bylo formulí pronášenou vždy na závěr modlitby a benedikce, pravděpodobně to byl také jediný moment, kdy se společenství svými responzemi aktivně účastnilo liturgie.

Slovo amen bývá někdy interpretováno jako akronym pro sousloví אל מלך נאמן El Melech Ne’eman, „Bůh, věrný král“.

PAŇŇÁ (Šáchar znamená POCHOPENÍ)

zas přichází a jde skrze zmatky

rovnou z ničeho do komor

přináší mnoho cest a křižovatky

rozhodují, jak hluboký je ponor

zabýváš se moudrostí a život jde

kolikrát spadne opona bytí

tak jen žít uvnitř se svým snem

s tím, kterým jsme i my skrytí

vše, co musíte je radost z duše

tak abych znovu nazul boty

a dokud mi srdce tiše kluše

šel zapalovat ty zhaslé knoty

Paňňá (pálí, v sanskrtu pradžňá) znamená moudrost, vhled, chápání, porozumění. V buddhismu označuje intuitivní chápání Čtyř vznešených pravd a intuitivní vhled do pomíjivosti, neuspokojivosti a bezpodstatnosti všech jevů, který vede k nirváně.

Tento vhled (vipassaná) lze ovšem rozvíjet pouze souběžnou kultivací mravnosti (síla) a soustředění (samádhi). Vhled není výsledkem pouhého intelektuálního pochopení, ale je ho dosaženo přímým meditativním pozorováním vlastních tělesných a mentálních procesů.

Paňňá, správné chápání, je jednou z částí ušlechtilé osmidílné stezky a jednou z páramit (Dokonalostí).