vysoká modř nebe
kde skučí ostrý vítr
vyšel jsi hledat sebe
až tam, kdes ztichl
na břehu potoka
vlna tluče bílý písek
jak hory zvysoka
shlížíš ze skalisek
a všude bez rozdílů
padá třepotavé listí
snad, že nenašlo sílu
k tomu růstu, co jistí
já vždycky všude
býval jenom host
na terasu v osudech
bolestí, co zbylo dost
obláčků stádo si shání
ten vítr, co je jako pán
toulám se u řeky lučinami
jdu ke štěstí a nejdu sám
Michal Zachar
.....................................................................................
Není nic cennějšího nežli láska. Protože na rozdíl od ostatního je věčná.
Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.
OdpovědětVymazat