Květ z roku 1975

dívals ses někdy do nebe?

a poslouchal zvony?

copak stačí myslet na tebe

a přát si to, co shůry voní?

ta vůně připomíná tebe

když něžně kvetla jsi

jsi tvarem srdce, co nebe

poslalo mi dělat počasí

tak ležím na trávě a vidím

jak jaro prchá pryč

závoj květů nenávidím

ze smutku upletl bych bič

teď zbývá svěřit se sobě

a i když se podobám

krev mele něco o hrobě

a buben srdce zadýchán

až když zastavil se dech

slyším zaklepání na sklo

to zas mi vítr a větev

poslal květ až to prásklo

dívám se okem na květ

co dál letí pod oknem

tak měním hole a na svět

vytáhnu křídla a letím ven

i když mi to jaro pořád zní
a nechci by vrátilo se zpět
nebyl to můj krok poslední
v tom roce sedmdesát pět

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------

Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.

Tvarující srdce

mezi dvěma okamžiky

zastavil se mi život

jak hlavy leští kliky

těm, co platívají pivo

viděl jsem upadnout

hlavu ze sloupku

kutálejíc i zapadnout

mezi vědry na dvorku

hlava sochy s očima

vidoucí nad věky

dívá se na svět jinak

teď ze země bezděky

sloup s anděly zabíjí

křičeli chceme jinou

ztratíme-li svou Marii

tak i tváře pod gilotinou

Michal Zachar

...............................................................................

Nevěřím v osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv.
Věřím však v osud, který ho ovládne, když neudělá nic.

Vůbec nic...

žijeme teď a tady

a nevíme, co bude

hledáme klíče od zahrady

i když nevíme, co ještě zbude

ovoce jsme už otrhali

i po hostinách dávných

Evu s Adamem jsme zaprodali

kdo z nás věří ještě na smích ?

kam jdeme bez něhy?

copak lidství neunese víc?

ptám se pořád, od alfy do omegy

zatím je skóre skoro vůbec nic...

Michal Zachar

----------------------------------------------------------

Tím nejvznešenějším, co člověk může zažít je přijmout Tajemství.

Ledový muž

bez hranic žiju

ledovým dechem

ohňovou vodu piju

obrůstám mechem

odrůstám věku

co dává jistotu

propadám vděku

chválící temnotu

dávám i záruky

za tebe, za mně

a z ruky do ruky

slunce prodá mě

kupujíc byl už

tak trochu jiný

ledový muž

bez masa a hlíny

krouceným dnem

dívám se dál

hrnek se snem

prasklinou hřál

Michal Zachar

---------------------------------------------------------

Where is my mind?

den přešel kolem

kolikátý už?

byls bohem

aspoň chvíli muž?

tvořivá honba

kočky s myší

voda stoupá

plameny slyším

z očí víček stěna

mrknou si?

bylas žena

ne jen padnoucí?

kamkoliv došels

jak ostře se mihotá

cesta je posel

v tvém smyslu života

Michal Zachar

......................................................................................

věnováno všem, co ho pořád ještě hledají i těm, co už ho mají...

Running up that Hill

každý den mi nese

novou zkušenost

kdo z nás se vznese?

a kdo bude mít dost?

jak chromozómu X

připadá krásný Y

a někdy slyším zmiz

až po okraj plný tón

každý den si tlukot

svalů klepajících krev

srážející čekání v hukot

kdy láska odvalí se zpět

a i když bude jeden

který bude milovat

k životu jsi sveden

a už každý má tě rád

zapálit lásku stačí

a přijmout světlo tou

rukou, co není kratší

než, ta co drží s temnotou

Michal Zachar

-----------------------------------------------------

Svět je každým dnem lepší. A k večeru zase horší.

Ráno

tys byla moje ráno

to když jsem vstával

všechno šlo stranou

když jsem tě brával

zamíchat, vychladnout

možná i bránou dne

nevidět, prominout

že tady ještě jsme

vzít ráno do rukou

bylo by teplé, jak čaj

ten byl mou zárukou

volával, se mnou hraj

kostka cukru spadla

už je zas rozestláno

až noc na mě padla

kdy bude další ráno?

Michal Zachar

---------------------------------------------------------

Každé ráno máme po zazvonění budíku úplně novou příležitost udělat
v čase, který nám byl darován, to, co chceme.
A po celý zbytek života budeme tento dar dostávat znovu a znovu.

No Way Out

není žádná cesta ven

kam si šlápneš dál?

pod tebou leží sen

hmota větru, co tu vál

pří zkouškách dne

pořádám výprodej tíhy

co leží v srdci mém

spleť touhy a pýchy

chci to, co potřebuji

k životu ve větru

vnímat kůži svoji

a nepodléhat svetru

láska není zvyk či dluh

láska JE - nic víc

zaboř do hlavy pluh

neptej se do definic

Michal Zachar

..................................................................

Láska není přání, není to poznání, není to obdiv.

Je to výzva, oheň, jenž plane neviděn...

Doma

jsme plynoucí lekníny

na květu je kapka vody

malým skokem z hladiny

svírá ji žabák do pohody

a taky půda plná sena

létem vonělo až k bohu

 i teď cítím z pod kolena

že tady skákat mohu

a zahradou letí jestřáb

plný malých úskoků

myšku zbloudilou hledá

pár drápů do skoku

a taky chalupa, co měla

příchuť bramboračky

ne vždy, to cos chtěla

můžeš nemít plačky

a tak vše dohromady

ti dává pocit, co má

chuť opustit tě tady

to je pořád tvoje doma

Michal Zachar

---------------------------------

Domov - vždycky to budu opakovat - není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm a zimou, tady žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty trpělivostí a tolerancí. Domov je bytost.

Hodiny

každý má v sobě hodiny

jsou k milování třeba

to nemá jenom jediný

ručiček pár taky hledáš

a ručičky mlčky ukazují

vždy v každém z nás

jen tak nám odhalují

že dobré je mít stejný čas

malá i velká utíkají vpřed

budoucnost neznáme

nechceme vidět hned

že minulost stále čeká, ne?

přijímat, i co je nesprávné

radostně přijímat z nás

že život takhle děláme

za to může si náš hodinář

v pohybu dnů a chvil jsou

ty tvoje zázrak jediný

tak ať nám stále jdou

ty naše láskyplné hodiny

Michal Zachar

...........................................................................................

Když je touha ryzí, zamilují se muž a žena do života, váží si každičkého okamžiku,
prožívají ho naplno a jen čekají, kdy přijde další požehnání.

Setkání s ní

i jindy už poznala lásku

tu, co se v srdcích nenosí

dávám všechny noci v sázku

že jen voda tiše šumí v rákosí

až do dnešní noci znamenala strach

a i když byl strach jen sebemenší

závoj, co rozpadl se v prach

vidící skoro vše ve zdejším

a v téhle chvíli všech chvil

kdy tmavá místa osvětluje den

já druhé části, tváří v tvář jsem byl

a pochopil, že barva není sen odrazem

láska je jen pocit spjatý s barvami

jako by bylo nad hlavou tisíce duh

ať všechna srdce hrají nad námi

a lidská samota už nebude dluh

Michal Zachar

.........................................................................................

Ženy a muži žijí na jedné zemi, a přece každý ponechán sám sobě, bez pomoci! Je tohle lidstvo? Kdo se je odvažoval definovat jedním slovem? Žena, až do dnešní doby otrokyně, zůstávala stále naprosto neznámá a všechny domýšlivé psychologické studie dokazovaly jenom lichost vývodů, které sloužily ničím nepodloženým výmyslům spisovatelů a moralistů. A muž, ani ten nechápal sám sebe; zbaven opory ženy, jež by ho doplňovala, byl nucen sám se probíjet životem, sám se radovat a sám bojovat; zbytečně se zřeknuv spontánního úsměvu, který by mu mohl odkrýt smysl krásy celého vesmíru, zůstával slabý nebo krutý, vždy nedokonalý. Žena i muž, oba dva byli každý jiným způsobem hodni politování.

Kostely

šel jsem dnes kolem kostela

od plotu zavřeno až po věž

hradba ocele mě láme docela

dříve než srdce řekne si než

občas se pokoušíme zavřít

a zotročit vše, co milujeme

kdo bude snahy mařit

až tady prostě nebudeme?

jakoby sobectví bylo jediné

co udrží svět v rovnováze

kostely zavřít, hospodine

a jedeme na horské dráze

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------

Celé lidstvo žije v otroctví. Každá víra je otroctví; každé náboženství, každý kostel, každá synagoga, každý chrám není nic jiného než vězení s otevřenými dveřmi. Dveře jsou záměrně otevřené, aby ve vás vyvolaly iluzi, že nejste ve vězení. A co bude až se i tyhle dveře zavřou?

Mluvíme o lásce

budeme zas mluvit o lásce

o té, co v nás roste a dává

říkáš mi nech slzy v obálce

popíšou ji slova popelavá

vždy jsem věřil, že člověk

který svou lásku dostává

dvě bytosti jsou ten spolek

co teď víc lásky rozdává

není něco, o čem se zpívá

v těch písních romantických

je s námi pořád, je živá

svobodná plnící náš smích

za svobodu se platí draze

stejně draze jako za otroctví

z dlaně upadla ti malá saze

jsme schopni milovat, vždyť víš

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------

V dobrém manželství si partneři střeží svou samotu. Jakmile si uvědomí, že i mezi nejbližšími bytostmi stále existuje nekonečná vzdálenost, může z toho postupně vzejít nádherný společný život. Stačí, když budou milovat vzdálenost, která mezi nimi zůstává a která umožňuje, aby na pozadí širokého nebe... vnímali druhého jako celého člověka.

V srdci Jericho...

ani nevím, kde buší
tvé srdce, co mi pláče

kdo jemu slzy suší?

když kope a skáče?

jsem blázen vidoucí

já, co nechce být mimo

a tak vztah žádoucí

hledám vždy přímo

obcházím skřivánky
a tys šla dalekou zemí
tam pleteš copánky
míříš v ní do přízemí

hledajíc jména jmen
stoupáš v nich do hor
labutí srdce chcem
víra znamená mnoho

a tak jdeš dál krví
stopy se pýchou rozední
zatáhnul oponu prvý

otevře oči až poslední

stačí jen obnovit

sílu tvou i tvým vizím

tiše se v lidech skrýt

neříkat, pšt zmizím

jen bude-li tlukot

vyladěn láskou na ticho

smrt je řvoucí hukot

a v srdci mít Jericho

Michal Zachar

-----------------------------------------------------------------------

Nesmím zatínat zuby, musím otevřít dlaně. Umlčet marné myšlenky.
Umlčet důvtipné úvahy, které oslabují vůli a znemožňují lásku...
Opřít se o hůl a jít dál. Stále dál. Za tebou lásko. S láskou.

Jericho (hebrejsky:  יְרִיחוֹ, arabsky: أريحا, kanaánsky: Yareah, řecky: Ἱεριχώ) je malé blízkovýchodní město nacházející se na západním břehu řeky Jordán severovýchodně od Jeruzaléma. Jeho název je pravděpodobně odvozen z hebrejského výrazu pro měsíc, jelikož město bylo starým centrem uctívání lunárních božstev.

Jericho je považováno za jedno z nejstarších měst na světě s kontinuálním osídlením. Archeologické výzkumy zde odkryly přes 20 po sobě navazujících osad, z nichž nejstarší je datována do období kolem roku 9000 př. n. l.