když štěstí usadí se...
ve stínu borovic...
tak jenom nadechni se...
co by sis přál víc?
vždyť všechno je tak...
že neměnil bys...
a čas zaplatí až pak...
a říkáš mu, teď zmiz...
jsou chvíle štěstí...
i bez těch borovic...
jen pochopit ty zvěsti...
že jsi, a co je víc?
Michal Zachar
----------------------------
Milý Michale,
OdpovědětVymazatnový muž mé bývalé tchýně je úžasný človíček - vzrůstem malý, mentálně nedoléčený alkolik, bývalý VŠ profesor ekonomie, ale s neuvěřitelnými postřehy ze života. I o borovicích! Tak Ti sem něco zkopíruju, neb mu jeho tvorbu "ošetřuji" a mám povolení, ba co přímo příkaz šířit ji :-). Tak Ti tedy pošlu jeden "příběh", který začíná borovicí, ale končí úplně jinde. Mně se tedy líbí.
Fuctě - Řvoucí Lvice z roku čínského Vepře :D
Břetislav Stejskal: Vymítání ďábla
Zažili jste to někdy? Ne?
Nevadí. Já to zažil. A dokonce ďábel byl vymítán ze mne.
Připadal jsem si jako ve středověku.
Teprve později jsem poznal, že jsem se mýlil.
Bylo to takto:
Jezdíval jsem tramvají motolským údolím. Krásná cesta. Měl jsem tam borovici – krasavici. Vždy jsem se těšil až pojedu kolem ní, že ji pozdravím.
Měl jsem z ní vždy takovou radost, že jsem cítil neodolatelnou potřebu se někomu svěřit (ale to jsou jiné příběhy).
Obvykle jsem se obrátil o sedadlo zpět a vypálil: „Za chvíli pojedeme kolem krásné borovice, dívejte se, prosím, na ni. Dáte mi za pravdu,že je krásná.“ Fungovalo to mnohokrát. Obvykle to byly dívky či ženy. Souhlasily. Už jsem si na to tak zvykl, že když jsem se takhle jednou otočil a seděl za mnou mužský, tak jsem to provedl taky.
Byl to mladý kluk, tak 25-30 let. Podíval se a pochválil (borovici).
Dosud vše normální.
Vystupovali jsme na stejné stanici. Teď oslovil on mne. Něco o Bohu. Já mu řekl, že v něho nevěřím. To ho neodradilo. Začal mne přesvědčovat. Mne to zaujalo. Neodešel jsem od něho.
Byl neodbytný. Když v Boha nevěřím, dostanu se do pekla. A tam budu trpět. Chtěl mne zachránit. Vytáhl bibli, hodně potrhanou. Považoval ji za zjevení boží. Žádné námitky nepomohly. Domníval se, že Nový zákon napsali sami evangelisti. To už jsme si sedli. A on pořád pokračoval. Pak vytáhl jinou knihu a začal z ní číst něco latinsky. Už jsem věděl, že jsem v ďáblově moci, takže mne napadlo, zda ze mne dotyčného nevyhání. Zeptal jsem se. Souhlasil a pokračoval.
Se zájmem jsem to pozoroval jako vzácný přírodní úkaz. Dílo dokončil. Že se nic nestalo ho ani nepřekvapilo.
To vím i já, že kdyby ve mně ďábel byl, dostal bych křeče, svíjel se bolestí, a teprve kdyby mne opustil, bych se uklidnil.
Rozešli jsme se v pokoji jen s tím, že přijdu do pekla.
Natolik jsem ctil jeho přesvědčení, že jsem mu už neodporoval.
Byl to pro mne zážitek. Nezapomenutelný. Snad tři čtvrtě hodiny ve středověku.
Příběh měl pokračování. Jinde a za jiných okolností.
Byl jsem hospitalizován v jakémsi rehabilitačním sanatoriu. Na pokoji se mnou byl vozíčkář, který si čítával z tlusté knihy. Zeptal jsem se, zda je to bible. Řekl, že ne, že to je brevíř. Přisvědčil mi, že je věřící. Přijal jsem to klidně. Všiml jsem si, že se k tomu přiznal s určitou nejistotou. Asi očekával, že se mu budu smát.
Já se nesmál ani neodsuzoval. Proč taky. Jeho věc to je. Jen jsem se přiznal, že já jsem nevěřící. To mohl být konec. Nebyl.
Jednou, když měl návštěvu, jsem po zaklepání vstoupil do pokoje.
Tam se odehrávala bohoslužba: svaté přijímání. Přijímal jen můj splubydlící.
Odejít nebylo vhodné. Zůstal jsem nehnutě stát a vyčkal, až bude konec. Pak teprve jsem pozdravil a omluvil se, že jsem vyrušil: „Jsem sice nevěřící, ale přesvědčení jiných ctím.“ Bylo tam asi pět lidí, z nich jeden byl kněz, jak jsem poznal; bohoslužbu vedl a přijímání podával. Ten mi poděkoval za projevenou úctu s tím, že to by každý nevěřící nedokázal.
Tím vzbudil mé sympatie. Chtělo se mi s ním promluvit.
Zajímalo mne, co by řekl, kdybych se mu vyzpovídal. Zjistil jsem si, že to může, i když jsem nevěřící.
Dopadlo to dobře, i když jsem se dozvěděl spoustu dalších věcí. Předně, že vyzpovídat mne může, ale rozhřešení mi dát nemůže.
Průběh byl poněkud jiný.
Já kladl otázky.
První byla: „Už jste někdy zažil vymítání ďábla?“ „Ne, to jsem nezažil, ale vím o co jde.“ - „Já jsem to zažil. Dokonce byl ďábel vymítán ze mne.“
Čekal jsem, že se mi vysměje, ale on ne. Když jsem vylíčil, jak k tomu došlo (viz výše), řekl, že podle jakéhosi církevního koncilu (z nepříliš vzdálené doby) vymítat ďábla smí jen biskup a ještě ne každý. Že tohle byl příslušník církve adventistů (nebo Svědků Jehovových – teď nevím přesně). Tam to smí i laici.
Na otázku, zda věří v ďábla, odpověděl: „Ano, věřím.“ Další překvapení.
Nechápe to jako alegorie: Bůh = dobro, ďábel = zlo. Jsou to skutečné bytosti.
Bohužel jsem byl tak překvapen, že jsem se nezeptal, zda také věří v anděly a čerty.
Tedy ten příběh s vymítáním nebyl jen středověk, ale žhavá současnost.
To je velké poučení pro mne.
Než jsem přistoupil k vlastní zpovědi podle Desatera, měl jsem ještě poznámku, že desatero v bibli není. Odvětil, že je, a to na dvou místech. To jsem věděl taky.
Nezeptal jsem se, bohužel, proč tomu tak je.
Mýlili jsme se oba. Jak jsem později zjistil, těch deset přikázání pohromadě je. Že já jsem se mýlil, to se nedivím. Ale že i on, to se divím.
A pak jsem začal se zpovědí:
První: V jednoho Boha věřiti budeš.
Opravil mne, že dnes se to říká jinak, i když smysl to dává stejný. Není to tak úplně pravda, ale budiž.
„V Boha nevěřím.“
„Ale v něco věřit přece musíte.“
„Nevěřím v nic,“ byla moje odpověď.
„Tak přeci věříte, že zítra je pondělí.“
„Nevěřím, já to vím. Jsou vydány miliony kalendářů, kde si to mohu najít.“
„A co když bude v té době konec světa?“
„V tom případě by neměla otázka smysl.“
Lepší odpověď by však byla: „Pak by byl konec světa v pondělí.“
Upozornil jsem ho na definici víry. On citoval podobnou, i když ne tak přesnou, jakou znám od prof. Vondráčka (Úvahy psychologické a psychiatrické).
Druhé: Nevezmeš jména božího nadarmo.
Tady se současná formulace taky poněkud liší. Toto přikázání dodržuji.
Neříkám „hergot“ nebo dokonce „himel hergot“, ba ani „sakra“ nepoužívám.
Já si v podobných situacích říkám: „Do prdele.“
A tím nehřeším.
Třetí jsem přesně nevěděl: Pomni, abys den sváteční světil.
Často jsem nesvětil.
Čtvrté: Cti otce svého i matku svou…
Hřešil jsem; o důvodech pomlčím.
U otce toho lituji.
Páté: Nezabiješ.
Nezabíjím živé tvory zbytečně a snažím se neubližovat.
Můj dotaz: „Tady po zemi poleze nějaká můra. Já ji jen tak zašlápnu. Hřešil jsem?“
Odpověď: „Ne, to se vztahuje jen na lidi.“ Nekomentoval jsem. Je mi to jasné. Oč přísnější byli džinisté a buddhisté už 500 let před začátkem křeťanství.
Šesté: Nesesmilníš.
„Hřešil jsem myšlenkami, slovy i činy.“
Sedmé: Nepokradeš.
„Snažím se.“ Už jsem taky jel tramvají načerno a jiné drobnosti.
Osmé: Nevezmeš lživého svědectví proti bližnímu svému.
V současné době toto přikázání sice zní trochu jinak, ale necítím se hříšný.
Deváté: Nepožádáš manželky bližního svého.
Požádal a někdy mi bylo i vyhověno.
Desáté: Aniž požádáš statku jeho.
To už jsem¨nevěděl, co to přesně znamená, bylo to v náboženství pro děti obcházeno.
Teď vím, že deváté souvisí s šestým – to jsem ještě chápal – a desáté s osmým – to jsem vůbec nechápal a nechápu ani teď.
Tak to byla moje zpověď katolickému knězi. Ďábla ze mne vymítat nesměl. Není biskup.
Moc jsme si už potom nepohovořili, protože ho volala jeho kostelnice, aby už šel, že chvátá.
Bůh s ním.
On to má lehké: stačí upřímně zalitovat, a může mu být odpuštěno.
Bezvěrci to mají těžší. Nemá jim kdo odpustit. Jen člověk, kterému ublížili.