Jen vlna co jde ke břehu...

Jen vlna do jde ke břehu,

snese mou bolest ranní.

Jak vlhká houba naberu,

sílu klidu mým zbraním.

A více nežli děs a běs,

jsou srdce lásky svody.

Co více si přáti od peněz,

než doušek mořské vody?

Když za sůl prachy proměním,

tak budu koukat na to,

jak blázen věřím příslovím,

že sůl je až nad zlato.

Jen vlna jdoucí ke břehu,

je čím dál tím víc slaná.

To mořská panna v hlubině,

je pěkně ucouraná.

Když jsem ji totiž navozil,

tu moji sůl za zlato,

rozplakala se ze všech sil

a zbylo mi jen bláto.

Jak trouba stojím na břehu,

co slaná voda smáčí.

Já chtěl jen sobě ulehčit,

aby každý měl na co stačí...

Jen vlna co jde ke břehu,

ta bere bolest ranní.

To zlato cos nezahodil,

tak to ti srdce zraní.

I bez trojzubce, i bez břehu

je lidská duše k žití.

Jen musíš mít i tu něhu

dát svoje zlato jiným.

Až v dáli, v záři světla,

zas půjdeš za vlnama,

tak vzpomeň si co solila

ti tenkrát mořská panna.


Michal Zachar
.......................................................

Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky a bez radosti.