Nevstupovat do děje...

foto by © Ron Shoshani

Auto rychle a bezpečně sjíždělo poslední serpentiny prašné cesty. Zastavilo u osamoceného domu na břehu moře. Uvnitř seděli dva lidé. "Vždycky jsem chtěl mít osobní řidičku," rozesmál se na ni. Přesně neodhadla, co to znamená, nebo jestli to znamená něco víc než holý obsah slov, a tak řekla trochu víc důrazněji a vyzývavěji, než chtěla: "Přesně za tři dny musím odjet." Opět se rozesmál. Hlasitě a upřímně. V její tváři se objevil výraz zmatení, překvapení a odhodlání se bránit se a bojovat. Dobře ho znal. „Každý den je tím posledním dnem před koncem světa,“ řekl.„Pche,“ odpověděla trochu víc znechuceně, než chtěla, vytáhla klíčky od motoru a vystoupila. „Chtěl jsem jenom říct, že nikdy nevím, co budu dělat příští okamžik, ale vím, jaký u toho budu nebo jaký se u toho budu snažit být.“

Podíval se na ni a pomyslel na absurdnost slov. Řeč snad kdysi uklouzla lidem, když se poprvé pokusili promluvit, a od té doby je mostem na druhý břeh, napadlo ho. Pak taky vystoupil a došel za ní na břeh moře. Tak tam stáli na tisících zrncích písku a nebe mlčelo za ně a vlny mluvily místo nich a slunce je hřálo.„Napadlo tě už někdy, že slunce je stále v úplňku?“ zeptala se. Místo odpovědi se dlouze zadíval do slunce, po chvilce přikývl a rozchechtal se. „Ó mnichové, jen tři věci na světě nejsou skryté, nýbrž zjevné všem a zářící na věky: slunce, měsíc a učení Tathagáty,“ pravil směšně slavnostním hlasem.

„Učení koho?“ zeptala se.„Buddhy,“ odpověděl. A co učil?“ zeptala se znovu. „Chi,“ uchichtl se jako malé dítě. Překvapeně na něj pohlédla. Spatřila v jeho očích šibalský plamínek čehosi dětsky moudrého a jeho tvář připravenou vybuchnout smíchem. „Chi“, uchichtl se ještě jednou a oba se dali do upřímného dlouhotrvajícího smíchu. „Kdo by si to byl pomyslel,“ řekla nakonec. Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a kráčel do moře. Slaná voda jim prosákla šaty a okolo bylo slyšet jen ticho vln a mořské ptáky.

„A co ještě učil?“ přerušila ticho.„Abys nevstupovala do děje,“ rozesmál se a ponořil ji pod vodu. Když se její hlava vynořila, dodal: „A když už v něm jseš, tak jednej řádně.“ A znovu ji potopil. Když se opět objevila, začala po něm rozzlobeně cákat. Dal se na útěk ke břehu a volal: „Když ses ptala, musel jsem odpovědět.“V momentě, kdy doběhli na souš, smála se i ona. Svlékli si promočené šaty a sedli si do písku.

„A jak se toho dá dosáhnout?“ navázala. „Když jsi stále jako tygr připravený ke skoku, jednoho dne zjistíš, že nikdy nemusíš skočit,“ řekl a po chvilce zamyšlení dodal: „Nebo aspoň ne vícekrát než jednou.“ Tázavě na něj pohlédla. Opět se pousmál: „Protože se to stejně všechno děje samo. Protože stejně stále padáš nebo letíš.“„Já to stejně nechápu,“ řekla po chvilce.„Tak je to vždycky. Kde je vůbec nic a člověk to tam nevidí, tak z toho udělá tu nejsložitější složitost.“Jejich oči se střetly. On pohledem ukázal na Slunce: „Ptej se radši Slunce. Slunce je Buddha. Bez jediné otázky září každou vteřinu a dává život všemu bez rozdílu a nic za to nechce.“

Převrátila se na záda a bez jediného pohybu sledovala oblohu. Po dlouhé pauze řekla: „Nerozumím řeči slunce, měsíce, moře a větru, a přesto chci znát pravdu.“„Je to, jako by byly dvě pravdy. Tu první dočasnou lze sdělit slovy. A ta druhé, věčná, je to, co ti nikdy nikdo nevysvětlí, neřekne, neukáže, přesto na tebe čeká, obklopuje tě, vyplňuje tě, a můžeš ji nabírat plnými dlaněmi, ale to už pak nebudou ani ruce, které by braly, ani co by šlo brát, ani kdo by ji bral,“ pravil. Vstal a odcházel po břehu moře k útesům na obzoru. Kráčel přesně v dosahu vln. První vlna zrušila přesný tvar stop. Když přešla druhá vlna, na místě stop zbyly jen nepatrné prohlubně. Třetí vlna zahladila vše, jako by tam nikdy nikdo nešel.

Když se vrátil, obloha se již šeřila. Ona byla v domě. Seděla u piana osvětleného svíčkou a hrála. Vešel dovnitř, přioblékl se, vzal si deku a vrátil se zpět na břeh. Naslouchal příboji, ptákům a její hře. Dlouho. Dlouho. Dlouho. Hlas piana utichl. Uslyšel její kroky mířící k němu. Posadila se na deku. Byla už noc. Spousta odstínů černé.„Co to k nám v noci přichází?“ řekla: „V noci hyne vše slabé a nemoudré. V noci jsou lidé napospas snům. Když je někdy taková tma jako teď a tady, tak mě napadá, že je kolem nás úplně jiný svět než ve dne. Třeba kdybys strašně rychle a neočekávaně rozžehl lampu, tak bys na chviličku uviděl něco úplně neznámého. Co všechno platí a existuje v noci z toho denního světla?“ Ztichla a pátrala v černém tichu. „Ale každé ráno se probudím a najdu svět takový, jaký ho znám.“ On bez hlasu ležel. Nevěděla, zda spí, a nechtěla se ptát. Vstala a odešla si lehnout do domu.

Ráno našla svět takový, jaký ho znala. Vyšla z domu ven na svěží letní jitro. Ovál ji mořský vzduch. On seděl u stolu, na kterém už byla připravena snídaně. „To je krásně. Vůbec se mi odsud nechce,“ řekla. „Tak tady zůstaň“ Zatvářila se vážně a zodpovědně: „Víš dobře, že pozítří musím odjet.“ „Ne,“ řekl. „Zatím jen vím, že se chystáš prohrát svou duši a tvářit se, že o tom nevíš.“ Šlehla po něm pohledem. On se na oplátku pousmál: „Samozřejmě. Ty musíš odjet, abys cvičila hru na piano. Znovu a znovu hudbu, která se k tobě vůbec nehodí a která tě zas tak moc nebaví, aby z tebe jednoho dne byla světová interpretka vážné hudby, aby pak byli všichni spokojení. Tvá vážená rodina, tvůj skvělý manažer, všichni ti dospělí a důležití lidé, kteří tvrdí, že život je vážná věc a že k němu musíš přistupovat seriózně, zodpovědně a rozumně. To znamená tak jako oni, abys podle jejich měřítek něco v životě dokázala.“ Potom ztišil hlas. Podíval se jí přímo do očí a dodal: „V dospělých lidech už není život. Pouze hrají role, které od nich očekávají jejich bližní. A pokud si nedáš pozor, staneš se jedním z nich. “Vztekle ze sebe vyrazila: „Pokračuj! Pokračuj!“

„Proč?“ zeptal se. „Kdybys naslouchala hlasu v sobě, tak by ti to všechno dopověděl. Ale ty to stejně všechno dobře víš, jen se to bojíš říct nahlas sama sobě. Vždyť stejně víš, že i když toho všeho dosáhneš, tak že to bude k ničemu.“„A co ty?“ vyjela: „Odjedeš si na druhý konec světa, abys hledal jakési poznání.“ „Ne. Odjedu ze sebe vyzvracet vše, co mi nešlo jedním uchem tam a druhým ven. A poznání je taky jedno z těch slov. Prostě až budu prázdný, plně pochopím řeč slunce, měsíce, stromů a hvězd.“„Já v tom nevidím rozdíl,“ řekla nepřesvědčivě: „A proč kvůli tomu odjedeš na druhý konec světa?“ „Když chceš lyžovat, tak taky nezůstaneš na břehu moře. A navíc, nemám pocit, že bych do děje vstupoval, nebo byl mimo. Vlna mě unáší po mé cestě dál a dál a moji jedinou prací a snahou je být pro radost všemu a všem, které na své pouti potkám. Prostě si jen tak být.“„Jasně, já vím,“ řekla ironicky: „Jsi svobodný, protože děláš to, co musíš.“ Rozesmál se: „Přesně tak.“ Pak k ní přistoupil, vzal ji za ruce a tiše pravil: „Vždyť víš, že ty jsi jediná, s kým bych mohl žít, ale jak vidíš, nejde to. Tak odejdu kamsi do hor a pouští, ne proto, že bych tě neměl rád, ale protože tě miluju víc, než jsi schopna pochopit.“ Vyškubla mu ruce a odešla do domu. Za chvíli se ozvalo piano. Samá vážná a složitá hudba. On si vzal věci na potápění a odešel do skal.

Když se po poledni vrátil, stále ještě cvičila. Připravil oběd a prostřel ve stínu na terase. Když bylo vše hotovo, zavolal ji. Vstala od piana, zašla k poličce s knihami. Jednu z nich vybrala, chvíli v ní listovala, pak mu ji otevřenou podala. Byla to kniha o životě Buddhy s jeho kázáními. Kniha byla otevřena na stránce s citátem: „Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.“„To je moc pěkný,“ řekla jedovatě. Přečetl si to, vzal tužku, celý citát škrtl a cosi napsal pod něj. Knihu jí opět podal. Ani se na to nepodívala a knihu zavřela. Pousmál se a pravil: “Představ si, že celý život musel vysvětlovat, jak se věci mají lidem, jako seš ty. A nemohl třeba hrát na piano, nebo ping-pong, nebo lyžovat, koupat se v moři, chodit do kina, tančit po jedné noze, zpívat, co ho právě napadne, hledat garfu, opravovat moskastiku, dělat asnučera a točit se na ventilátoru ?” Rozesmála se a pomohla mu: “Poslouchat Rou Leeda, kouřit listí z triburonu a plivat dírou po vyraženém zubu.” V tu chvíli se už oba váleli smíchem po zemi. Odpoledne se vypravili potápět spolu. Vrátili se v noci. Na cestu jim svítil měsíc. “Víš, že je zítra zatmění slunce?” zeptala se. “Ne,” odpověděl. Když se ráno probudili, slunce stálo vysoko nad mořem. Vyšli na břeh a sedli si. “Stejně je zatmění Slunce divná věc,” řekla.“Je,” přitakal.

Nebe rychle zšeřelo, jak docházelo k zatmění. Po chvíli byla úplná tma. Bylo slyšet jen pravidelné šumění moře a poděšený křik ptáků. Dlouho mlčky seděli v naprosté tmě. Jen cítili přítomnost toho druhého. Na obloze nebylo nikde vidět ani náznak světla, ani jediný paprsek. Vzal ji za ruku řekl: “Pojď dovnitř, vypadá to, že někdo zhasl.” Po paměti zamířili k domu. Udělala pár kroků a vyděšeně se zeptala: “Co teď?”“Čekat, až zas někdo rožne,” odpověděl. Neposlouchala ho, mluvila sama k sobě: “Co se to jen stalo!” Jak může slunce naráz přestat svítit…hvězda z helia a vodíku…” Zastavil ji a tiše pronesl: “Třeba proto, že to není hvězda z helia a vodíku, ale třeba zlatý kočár tažený koňmi, nebo bytost jako ty nebo já, a už ji dál nebavilo svítit.” Rozplakala se.

Vzal ji do náruče a odnášel do domu. Chvíli trvalo než našel vchod. Pak ji položil na postel a rozžal svíčku. Vzal její hlavu do dlaní a řekl: “Když jsem přišel na svět, nikdo mi nezaručil, že slunce vyjde každý den mého života. Ani Slunce mi neřeklo: Jsem hvězda z helia a vodíku, a jsem zde proto, abych vám dennodenně navěky svítilo. Vlastně mi nikdo nic nezaručil a já to přijal. Svět pro mě nikdy nebyl poznatelným bezpečným místem bez tajemství a překvapení, kde bych si mohl říct: tyto tři dny strávím u moře a pak odjedu tam a tam. Svět pro mě nikdy nebyl místem, kde bych si ve vší vážnosti mohl něco naplánovat a skutečně věřit, že své plány uskutečním.” Pomalu přestala vzlykat a uklidnila se. Potom téměř neznatelně přikývla a zeptala se: “Co budeme dělat?” “Já mohu ve své cestě pokračovat i potmě. Za všech okolností. Cíl mého určení se nehnul ani o kousek.” Mlčela. Plynuly hodiny. Svíčka dávno zhasla. Všude kolem byla černočerná tma. V celém domě se neozval jediný zvuk. Pak pronesla do ticha: “A z mých plánů nezbylo vůbec nic.”

Vstala a chvíli hledala další svíčku. Zapálila ji, sedla si k pianu a začala hrát. Hodiny a hodiny. Venku se nic nezměnilo. Jen plamen svíce připomínal Slunce. Když skončil, on spal natažený na posteli. Lehla si k němu a oba přikryla.Uběhlo snad několik dnů černého ticha, když se znovu zeptala: “Co budeme dělat?” “Nevstupovat do děje!” odpověděl s úsměvem. Rozesmála se a dodala: “Jasně, protože se to všechno stejně děje samo.” A pak dodala: “Myslela jsem, že bychom se mohli někam podívat autem” Zavrtěl hlavou: “Ne. Buď ráda, že jsme zde sami."

Opět se pousmál: “Pamatuješ si, jak si říkala, že v noci hyne vše slabé a nemoudré. Že ve tmě jsou lidé necháni napospas snům?” Mlčky přikývla. Pak se její tvář rozjasnila a řekla: “Víš co, uděláme si jako den. Rozděláme oheň v krbu. Bude spousta světla.” Rozesmál se a pomohl jí donést dříví.“Ještě papír na podpálení,” oznámila mu. Vzal z poličky knihu Buddhových kázání a podal jí ji. Trošku překvapeně se po něm podívala, vzápětí však začala trhat stránky a dávat je do krbu. U jedné se zastavila. Nad tou s Buddhovými slovy: “Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.” Celá stránka byla škrtnutá a dole bylo napsáno: “Těším se ze života, těším se ze smrti, v bdělé rozvaze užívám každou svoji hodinu.”

Přečetla si to a znovu na něj udiveně pohlédla. Pak zažehla oheň, sedla si k pianu a hrála melodie, které měli oba nejradši. On ležel na posteli a poslouchal. Když dohrála, ještě jednou přiložila do krbu a lehla si. Jak oheň dohasínal, přitulila se k němu a pošeptala: “Třeba někdo zhasl, abych se probudila.” Rozesmál se a pohladil ji.“Myslíš, že zas budou báje pravda?” zeptala se. “Copak někdy nebyly?” odpověděl. Začali se milovat. Spolu poprvé. Kdesi nad jejich hlavami se ozvalo zaržání koně.

Na obloze se objevil náznak rozednívání. Když vyšli ven, po moři nebylo nikde ani památky. Stáli uprostřed hor, nedaleko od ovčácké boudy, z které se linul zvuk píšťaly a zpěv.

Paprsek světla se na ně pousmál, aby si uvědomili, kde jsme co ztratili a pak si vzpomenuli na dávný úsměv nevěsty, která zapomněla, kdy přichází noc. Ano až v těchto dávných oblacích, kde jednou bude svítit slunce. Tam, kde dnes kdesi daleko, tak daleko někdo rozžal svíci.

Pohlédli vzhůru, až tam, kde se rozplýval dým z komínu ovčáckého domku. Vysoko na nebi spatřili zlatý kočár tažený koňmi.