"Líbil se Ti ten film?""Jo, docela šel, ale jak jsme byli v kině minule, ten byl lepší."
"Chutná Ti ten čaj?" Jsme vychováváni, abychom hodnotili - filmy, chutě, hudbu, lidi okolo sebe. A když hodnocení neodpovídá našim představám - kritizujeme, nadáváme, jsme nespokojení.
V galerii se očekává náš názor na obrazy - který se Ti líbí nejvíce?
Proč vybírat? Proč hodnotit, proč na sebe nenechat působit, bez slov a myšlenek, bez vlastních postojů, které jsou často dopředu dány?
Chodím často do čajovny, ochutnal jsem mnoho různých čajů, vždy když si objednávám doposud neznámý čaj, snažím se k němu přistupovat s prázdnou myslí, bez očekávání, představy nebo hodnocení. Chci najít jeho chuť, jeho zvláštnost, jeho tajemství. Kdybych nějaký čaj nabídl někomu jinému, mohl by říct: "Jak to můžeš pít, vždyť je to hořký." To říká člověk, který má očekávání, čekal něco jiného a tak odsoudí jakoukoliv věc, aniž by se nad ní pozastavil.
S definitivností odsoudí všechno, co nezapadá do jeho představ, a ty má každý jiné, někdo omezené a naopak někdo je otevřen novým věcem. Kolikrát dokážete odhadnout reakci lidí okolo sebe? Stejné je to s dalšími věcmi a hlavně ostatními lidmi. Kolikrát někoho odsoudíme, aniž bychom věděli jaký měl k tomu důvod. Očekáváme spoustu od druhých lidí, ale to je pouze naše očekávání a s tím se musíme vypořádat sami. To se druhých vůbec netýká, stejně jako se nám nelíbí, když máme plnit představy druhých.
Nedávno jsem byl v nemocnici, zvláštní prostředí, jakoby se tady zastavil čas, všechno tu jde pomalu. Při pohledu na nemocné lidi, se rozplynou všechna trápení a starosti, co je proti tomu uvíznout v dopravní zácpě, dostat studený oběd nebo promoknout na kost. Vzpomenu si vždy na člověka, který je nespokojen, že musí stávat, podívá se z okna a začne nadávat na počasí, na posun času, na ranní tmu, na den plný stresu a problémů. Začne nadávat na celý svět, už nevidí že okolí za jeho problémy nemůže.
Zapomínáme na štěstí, které máme - třeba můžeme vstát do dalšího dne. Kolik lidí právě dnes leží v nemocnici a co by dali za to, kdyby se mohli procházet ranní tmou. Často zapomínáme na malé zázraky, které se dějí kolem nás, přehlížíme je a bereme je jako samozřejmost. O to víc pocítíme, jak nám chybí, pokud o ně přijdeme.
A proto když slyším někoho nespokojeného nadávat na celý svět, vzpomenu si na tisíce maličkostí, které můžu každou chvilku prožívat, na celý svůj život a na štěstí, které je všude kolem, třeba se ráno probudit a podívat se z okna - jaké štěstí!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji vám za váš komentář. MZZ