Hvězdy jsou od noci rozmazané...

Hvězdy jsou od noci rozmazané, probudit světlo je truchlohra. 

Sklenka a desky jsou obehrané, pastička na myš, co nesklapla. 

Vyběhla do noci co ránem není, smrt vztahu rychle přiběhla. 

Jsem stavbou kámen na kameni, jsem osudná jízdenka do pekla. 

Když světlo probudí svět kolem, ten tvůj už bude spát. 

Cos miloval, odešlo, sbohem, a ráno vítáš slunce zase sám. 

mé sestře Blance

Náčelnická...

Takhle se jeden cestovatel v amazonském pralese octne uprostřed kruhu divochů s napřaženými oštěpy. Jejich náčelník stojí přímo před ním.
Rozhlédne se kolem a povzdechne si:„ Bože, tak a teď jsem v prdeli.“
Na obloze se rozzáří jasné světlo a mocný hlas zahřmí: „Ne, nejseš! Vezmi do ruky ten kámen co leží u tvých nohou a rozbij náčelníkovi lebku!“
Cestovatel se sehne, popadne kámen a vší sílu s ním praští náčelníka. Náčelník padne k zemi mrtev.
A z nebe se zase ozve silný hlas:„ A teď jsi v prdeli!!!“

když pršelo...

Zrovna hustě pršelo, když mistr Jošida vyprávěl žákům tento příběh:

Mistr meče a zenový mnich se v chýši ukryli před bouří. Rozhodli se, že zkusí odseknout déšť pomocí své dovednosti. Když si dali tento úkol, šermíř řekl: “Vytáhnu svůj meč, vyjdu, odseknu déšť, obejdu kolem, kde jsem seknul a nebudu mokrý.” Šel ven, běžel v kruhu, učinil svůj slavný sek a vrátil se. Mnich ho prozkoumal a řekl: “Zde je jedna kapka deště na tvém rukávu. Tvá magie nestačila.” Pak šel ven mnich, usadil se do zazenu a vrátil se po chvíli zpět. “Jsi zcela promočený!” vykřikl šermíř. “Nejsem však promočený v mé mysli,” byla mnichova odpověď.

V tomto bodě Jošida vysvětlil, že oba muži byli posedlí připoutaností. Šermíř chtěl být nejlepší ze všech šermířů, kteří kdy žili, a mnich chtěl dosáhnout osvícení (satori). Oba byli připoutáni ke svým ambicím. Tehdy se mistra Jošidy otázal jeden žák.: “Co byste udělal vy, mistře?”
Jošida beze slova vstal, otevřel svůj deštník a vyšel ven do deště.

OKA mžik...

Tvá křídla dýchnou vlahým ránem
rosou co stéká z okapu na obrubník.
Jsem stejně napnut, prasknu málem,
když uvidím tvůj oka mžik.

Krásná jsou rána ve tvých očích
a bělma pálí do běla.
Tu hloubku nenahmatáš
a víš, žes potkal anděla...

Michal Zachar

Podzim mouřenínek...

Mouřenínek světem táhne dlaň
a jeho prsty umazané,
pomalu tisknou naši stráň
do role ušmudlané.
To podzim přichází
až všechno listí sedne,
jen tvoje krása zůstává,
jak tvoje oči ve dne.

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------------------
Miluji vůni nerozvité růže, vůni francouzského venkova z jara
a vůni ženského podpaží na podzim.

Krásná nebo ošklivá - Anthony de Mello

Chcete-li se dotknout skutečnosti nějaké věci, je ze všeho nejdříve pochopit že každá představa skutečnost narušuje a je překážkou ve vidění skutečnosti.
Představa není skutečnost, představa vína není víno a představa ženy není nějaká konkrétní žena. Pokud chci skutečně vnímat nějakou ženu, musím odhodit své představy a vejít ve styk s její jedinečností a prožít ji v její konkrétnosti. Většina z nás si nedává tu práci vidět tu konkrétní, živoucí a jedinečnou věc, ale vidí je poletujícího vrabce. Nikdy nevidí ten nádherný zázrak jedinečné lidské bytosti před sebou, vidí jen nějakou indickou venkovanku. Představa je překážkou ve vnímání skutečnosti.

A existuje ještě jedna překážka ve vnímání skutečnosti - HODNOCENÍ. Tato věc či osoba je dobrá či špatná, ošklivá či krásná. Překážkou je už jen to, že mám představu Indky nebo venkovanky nebo ženy když se dívám na konkrétní bytost. Ale já k tomu přidám i hodnocení. A řeknu: "Je hodná," nebo "Je zlá," nebo"Je krásná a přitažlivá," nebo "Je nepřitažlivá a škaredá."
To mi ještě více brání ji vidět, protože ona není ani hodná ani zlá. Ona je "ONA" v celé své jedinečnosti. Krokodýl nebo tygr není ani hodný ani zlý, jsou to jen krokodýl a tygr.

Hodní nebo zlí jsou jen ve vztahu k něčemu vně nich. To já je nazývám hodnými či zlými podle toho, do jaké míry vyhovují mému účelu, těší mé oči, pomáhají mi nebo mi hrozí.

Teď si vzpomeňte na sebe, když vás někdo nazval přitažlivými nebo krásnými či snad úžasnými. Buď jste se zatvrdili, protože jste si řekli sami o sobě, že jste ve skutečnosti oškliví a nechápete, jak na to ten člověk přišel. Nebo jste se slovům onoho člověka otevřeli, protože jste si o sobě mysleli, že jste krásní, a nechali jste se pohnout lichotkou. V obou případech jste se zachovali nesprávně, protože vy nejste ani ošklivá ani krásní. VY jste VY.

Když se chytíte do sítí hodnocení lidí kolem vás, živíte plody nervózního napětí, nejistoty a strachu; protože když vás dnes nazvou krásnými, povznese vás to. Ale až vás zítra nazvou škaredými, budete z toho sklíčeni.
Náležitě správná reakce je: "Tento člověk mě vidí za svého současného vnímání jako krásného, ale to nic nevypovídá o MNĚ. Na jeho místě by mě mohl někdo jiný z jiného prostředí, v jiné náladě a s odlišným vnímáním vidět jako škaredého. Ale to by o MNĚ také nic nevypovědělo."

Jak snadno jsme pohlceni hodnocením druhých a pak si vytváříme obraz o sobě samých, který na těch hodnoceních stojí. Abyste se opravdu dobrali k jádru je potřeba vyslechnout to tzv. dobré i to špatné co o nás říkají, ale citově se neangažovat íce než počítač při vkládání dat. neboť to, co o vás říkají, vypovídá víc o nich než o vás.

Pokud hodnotíte, odsuzujete, chvalujete, vidíte vůbec skutečnost? Díváme-li se na věci a lidi skrz hodnocení, schválení či zavržení, není to ta největší překážka chápat a pozorovat věci takové jaké jsou? Dávejte si pozor, když vám někdo řekne, že pro něj znamenáte mnoho. Když ten kompliment přijmete - otevřete se napětí. PROČ byste chtěli pro někoho hodně znamenat a podrobit se jeho uznání a hodnocení? Proč byste neměli být spokojeni sami se sebou tak, jak jste?

Když vám někdo řekne, jak jste užasní, nemužete udělat chybu, když si řeknete: "Na základě jeho vkusu, potřeb, tužeb, chyb a projekcí jsem tomuto člověku obzvláště libý. To však o mne jako o bytosti nic nevypovídá. Tedy v okamžiku, kdy kompliment přijmete a necháte se jim unést, předáváte vládu nad sebou samým do rukou toho člověka. A pak budete schopni udělat všechno, abyste pro něj byli úžasní i nadále. udete žít v neustálém strachu, abyste nepotkali někoho, kdo se pro něho stane jedinečnějším, neboť tak byste mohli přijít o jedinečné postavení, kterému se v životě toho člověka těšíte. A budete pořád jen tančit, jak on píská, žít podle jeho představ a ztratíte tak svobodu. Stali jste se na něm z hlediska svého štěstí zavislí, neboť jste dovolili, aby se vaše štěstí stalo závislým na jeho hodnocení!

A pak to můžete dál pokazit tím, že začnete vyhledávat další lidi, pro které byste byli jedineční, a vložíte do toho spoustu času a energie do ujištění se, že o vás tento obraz nikdo neztratí. Jak je takový život únavný...
A pak se najednou dostaví strach. Strach, že se ten obraz rozbije.

Jestliže v životě hledáte NEOHROŽENOST a SVOBODU, rozhodně tomu přestaňte věnovat pozornost. jak? tak, že odmítnete lidi brát vážně, až vám budou říkat, že jste jedineční. Ta slova jsou zkátka jen výpovědí o mém rozpoložení, vkusu a současném stavu mysli a vývoje. Nic jiného. Přijměte to jako fakt, ale NETĚŠTE SE Z TOHO. Těšit se můžete z mé společnosti, nikoliv z mých komplimentů. Tešit se můžete z rozhovorů se mnou, nikoliv z mé chvály. A jste-li moudří, budete mne podněcovat k tomu, abych si našel spoustu dalších jedinečných lidí, to abyste náhodou někdy nepřišli do pokušení udržet si obraz, který o vás mám. Ten už vás takto nemůže těšit, protože dobře víte, že se může kdykoliv změnit. Těšíte se tedy z přítomného okamžiku.

Podívejte se nyní na obrazy, které o vás lidé mají. Říkají vám, že jste geniální, moudří, hodní nebo svatí, vy z toho máte radost a v tom okamžiku ztrácíte svobodu, teď se už jen budete bez ustání snažit udržet si jejich dobré mínění. Budete se bát udělat chybu, být sami se sebou nebo říct či udělat cokoli, co by ten obraz pokazilo. Přišli jste tak o možnost udělat ze sebe hlupáka, zesměšnit se, stát se terčem posměchu, dělat a říkat to, co se vám zdá správné; spíše než co zapadá do obrazu, který si lidé o vás vytvořili.

Jak to otočit? Mnoho hodin trpělivé práce. Pozorujte se! Poznávejte a pozorujte a buďte si vědomi svého hloupého obrazu a toho co vám přináší. Nabízí totiž jen vzrušení kombinované s notnou dávkou nejistoty, nesvobody a trápené. Pochopíte-li to, ztratíte zájem být pro někoho jedineční či být někým velmi ceněni.

Buďte sví; mluvte, chovejte se a jednejte podle svého - nezávisle na tom co si o vás myslí lidé. Budete něco jako ptáci nebo květiny, které si tak absolutně nejsou vědomy vlastního JÁ; které jsou natolik zaměstnány úkolem ŽÍT, že se ani v nejmenším nestarají o to, co si o nich ostatní myslí a zda jsou pro někoho jednineční či nikoliv.

PAK BUDETE KONEČNĚ NEOHROŽENÍ A SVOBODNÍ . . . . .

Ráno

Na co myslíš, když ráno vstáváš?
Na jídlo a pití, na potěšení, která tě čekají?
Na práci, kterou musíš vykonat, na námahu, která tě čeká?
Na úskalí a nebezpečí, kterým budeš muset čelit?
Na to, čeho můžeš dosáhnout, na úspěch?

Jen nechej všechny světské myšlenky, ať se ti honí hlavou;
pak je nechej odplynout jako špínu v řece.
Vyprázdni od nich hlavu, ať v tvé mysli zavládne pokoj.
Tiše a pokojně čekej, co den přinese...

Dívka

Tanzan a Ekido jednou putovali blátivou cestou. Padal těžký liják.
Když došli na křižovatku, uviděli dívku v krásném kimonu, jak se marně snaží přejít přes rozblácenou cestu.
Tanzan vzal dívku do náruče a přenesl ji na druhou stranu.
Ekido neříkal nic, dokud je nezastihla noc v klášteře. Pak už se nemohl udržet.
"My mniši se nemáme přibližovat k ženám," vyčítal Tanzanovi, "a zvláště ne k těm hezkým.
Je to přece nebezpečné. Proč jsi to udělal?"
"Nechal jsem dívku tam," řekl Tanzan. "Ty ji s sebou pořád nosíš?"

Až tu nikdo nebude...

Když byl mistr Tsui-wei otázán, jaký je smysl buddhismu, odpověděl žákovi:
"Počkej, až tu nikdo nebude, pak se to dozvíš."
Po chvíli žák opět přišel s toutéž otázkou. "Říkal jsem ti - až tu nikdo nebude, nestačí ti to?"
"Ale vždyť už všichni žáci odešli!" Mistr mlčel a sledoval, jak žák stále nechápe.
Vyzval proto žáka, aby s ním šel k bambusovému háji.
Tam ukázal: "Tohle je dlouhý bambus a tohle je krátký."

Jak se sprchuje muž...

Svlékne se už v ložnici a nechá věci rozházené na zemi u postele. Do koupelny jde nahý. Potká-li cestou svoji přítelkyni, vybafne na ni a zamává svým „mackem“. Podívá se na sebe do zrcadla, zatne biceps, zkontroluje velikost penisu a poškrábne se v rozkroku. Teprve pak vleze do sprchy. Nezabývá se tím, že by hledal žínku. Stejně ji nepoužije. Stačí mýdlo, je-li zrovna k dispozici. Umyje si nohy. Umyje si rozkrok. Umyje si podpaží. Přitom se vymočí do odpadu. Taky si nahlas uleví, aby věděl, jako to ve sprše zní a ozvěně se zasměje. Našamponuje si vlasy, vytvaruje účes pankáče, odhrne závěs a pohlédne na sebe do zrcadla. Pří té příležitosti si zopakuje grimasy, které dělal na děvčata už v základní škole. Nakonec si vlasy lehce spláchne. Když vyleze ze sprchy, zjistí, že na podlaze je spousta vody, protože zapomněl zahrnout závěs. S myšlenkou, že to dříve či později uschne, se zběžně utře, mokrý ručník přehodí přes tyčku závěsu. Ještě než vyjde z koupelny, kde nechá svítit světlo, pohlédne na sebe do zrcadla a zkontroluje velikost penisu. Potká-li svoji přítelkyni cestou do ložnice, odhrne si ručník a pochlubí se, jak je „voňavý“. Za celé dvě minuty je oblečený a připraven na všechno. I na to, aby se zase svlékl a mohl se milovat ve sprše.

Jak se sprchuje žena...

Svlékne se a svršky hodí do koše na prádlo, předtím je roztřídí podle barev. Do sprchy jde oblečena v dlouhém županu. Pokud se cestou potká s „mužem svých snů“, zčervená a do koupelny doběhne. Zkontroluje si postavu v zrcadle a v duchu si postěžuje, jak zase přibrala. Vleze do sprchy a nejprve si obličej otře žínkou. Jednu speciální houbu neboli lufu má na tělo, další na nohy. Na paty použije pemzu. Hlavu si umyje nejnovějším rostlinným šamponem z televizní reklamy, který zaručeně obsahuje osmdesát tři vitamínů. Na vlasy si žena pak nanese regenerační kondicioner a nechá ho alespoň patnáct minut působit. Během té doby si dobrých deset minut myje obličej broskvovým peelingem. Kondicionér si z vlasů smývá nejméně deset minut. Chce mít jistotu, že je všechen pryč. Oholí se podpaží a celé nohy, okolí bikin se rozhodne po chvíli usilovného přemýšlení nechat odstranit voskem. Hystericky zařve, když někdo spláchne o patro výš záchod a ve sprše se sníží tlak. Ještě jednou se osprchuje a následovně pečlivě setře orosené stěny sprchy žínkou. Nakonec sprchu vystříká savem proti plísni. Utře se osuškou a zkontroluje si kůži po celém těle. Dalších dvacet minut jí trvá, než si ostříhá nehty. Do ložnice se vrací v županu a s ručníkem omotaným kolem hlavy. Potká-li cestou přítele, zčervená studem a zrychlí. Následující půl hodiny se bude oblékat.

Každá katastrofa má svůj význam...

Laboratoř Thomase Edisona v prosinci 1914 prakticky zničil oheň. I když škoda přesáhla dva miliony dolarů, budovy byly pojištěné pouze na 238 000 dolarů, protože bylypostavené z betonu a mělo se za to, že jsou ohnivzdorné. Té prosincové noci většina Edisonovy celoživotní práce vzala za své v efektních plamenech.
V největších plamenech Charles, Edisonův čtyřiadvacetiletý syn, zoufale hledal svého otce mezi kouřem a ohořelými zbytky. Nakonec ho našel, jak s chladnou hlavou pozoruje scénu, obličej mu ozařovaly plameny, bílé vlasy mu vlály ve větru.
,,Srdce mi pukalo žalem," řekl Charles. „Bylo mu šedesát sedm - už to nebyl žádný mladík - a plameny všechno pohltily. Když mě zahlédl, zakřičel: .Charlesi, kde je tvá matka?' Když jsem mu odpověděl, že nevím, řekl: ,Najdi ji. Přiveď ji sem. Už nikdy nic podobného neuvidí."
Následujícího rána si Edison prohlédl trosky a pronesl:
„V katastrofě se skrývá velký význam. Všechny naše chyby shořely. Díky Bohu, že můžeme začít nanovo."
O tři měsíce později se Edisonovi podařilo zkonstruovat první fonograf.

Nevstupovat do děje...

foto by © Ron Shoshani

Auto rychle a bezpečně sjíždělo poslední serpentiny prašné cesty. Zastavilo u osamoceného domu na břehu moře. Uvnitř seděli dva lidé. "Vždycky jsem chtěl mít osobní řidičku," rozesmál se na ni. Přesně neodhadla, co to znamená, nebo jestli to znamená něco víc než holý obsah slov, a tak řekla trochu víc důrazněji a vyzývavěji, než chtěla: "Přesně za tři dny musím odjet." Opět se rozesmál. Hlasitě a upřímně. V její tváři se objevil výraz zmatení, překvapení a odhodlání se bránit se a bojovat. Dobře ho znal. „Každý den je tím posledním dnem před koncem světa,“ řekl.„Pche,“ odpověděla trochu víc znechuceně, než chtěla, vytáhla klíčky od motoru a vystoupila. „Chtěl jsem jenom říct, že nikdy nevím, co budu dělat příští okamžik, ale vím, jaký u toho budu nebo jaký se u toho budu snažit být.“

Podíval se na ni a pomyslel na absurdnost slov. Řeč snad kdysi uklouzla lidem, když se poprvé pokusili promluvit, a od té doby je mostem na druhý břeh, napadlo ho. Pak taky vystoupil a došel za ní na břeh moře. Tak tam stáli na tisících zrncích písku a nebe mlčelo za ně a vlny mluvily místo nich a slunce je hřálo.„Napadlo tě už někdy, že slunce je stále v úplňku?“ zeptala se. Místo odpovědi se dlouze zadíval do slunce, po chvilce přikývl a rozchechtal se. „Ó mnichové, jen tři věci na světě nejsou skryté, nýbrž zjevné všem a zářící na věky: slunce, měsíc a učení Tathagáty,“ pravil směšně slavnostním hlasem.

„Učení koho?“ zeptala se.„Buddhy,“ odpověděl. A co učil?“ zeptala se znovu. „Chi,“ uchichtl se jako malé dítě. Překvapeně na něj pohlédla. Spatřila v jeho očích šibalský plamínek čehosi dětsky moudrého a jeho tvář připravenou vybuchnout smíchem. „Chi“, uchichtl se ještě jednou a oba se dali do upřímného dlouhotrvajícího smíchu. „Kdo by si to byl pomyslel,“ řekla nakonec. Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a kráčel do moře. Slaná voda jim prosákla šaty a okolo bylo slyšet jen ticho vln a mořské ptáky.

„A co ještě učil?“ přerušila ticho.„Abys nevstupovala do děje,“ rozesmál se a ponořil ji pod vodu. Když se její hlava vynořila, dodal: „A když už v něm jseš, tak jednej řádně.“ A znovu ji potopil. Když se opět objevila, začala po něm rozzlobeně cákat. Dal se na útěk ke břehu a volal: „Když ses ptala, musel jsem odpovědět.“V momentě, kdy doběhli na souš, smála se i ona. Svlékli si promočené šaty a sedli si do písku.

„A jak se toho dá dosáhnout?“ navázala. „Když jsi stále jako tygr připravený ke skoku, jednoho dne zjistíš, že nikdy nemusíš skočit,“ řekl a po chvilce zamyšlení dodal: „Nebo aspoň ne vícekrát než jednou.“ Tázavě na něj pohlédla. Opět se pousmál: „Protože se to stejně všechno děje samo. Protože stejně stále padáš nebo letíš.“„Já to stejně nechápu,“ řekla po chvilce.„Tak je to vždycky. Kde je vůbec nic a člověk to tam nevidí, tak z toho udělá tu nejsložitější složitost.“Jejich oči se střetly. On pohledem ukázal na Slunce: „Ptej se radši Slunce. Slunce je Buddha. Bez jediné otázky září každou vteřinu a dává život všemu bez rozdílu a nic za to nechce.“

Převrátila se na záda a bez jediného pohybu sledovala oblohu. Po dlouhé pauze řekla: „Nerozumím řeči slunce, měsíce, moře a větru, a přesto chci znát pravdu.“„Je to, jako by byly dvě pravdy. Tu první dočasnou lze sdělit slovy. A ta druhé, věčná, je to, co ti nikdy nikdo nevysvětlí, neřekne, neukáže, přesto na tebe čeká, obklopuje tě, vyplňuje tě, a můžeš ji nabírat plnými dlaněmi, ale to už pak nebudou ani ruce, které by braly, ani co by šlo brát, ani kdo by ji bral,“ pravil. Vstal a odcházel po břehu moře k útesům na obzoru. Kráčel přesně v dosahu vln. První vlna zrušila přesný tvar stop. Když přešla druhá vlna, na místě stop zbyly jen nepatrné prohlubně. Třetí vlna zahladila vše, jako by tam nikdy nikdo nešel.

Když se vrátil, obloha se již šeřila. Ona byla v domě. Seděla u piana osvětleného svíčkou a hrála. Vešel dovnitř, přioblékl se, vzal si deku a vrátil se zpět na břeh. Naslouchal příboji, ptákům a její hře. Dlouho. Dlouho. Dlouho. Hlas piana utichl. Uslyšel její kroky mířící k němu. Posadila se na deku. Byla už noc. Spousta odstínů černé.„Co to k nám v noci přichází?“ řekla: „V noci hyne vše slabé a nemoudré. V noci jsou lidé napospas snům. Když je někdy taková tma jako teď a tady, tak mě napadá, že je kolem nás úplně jiný svět než ve dne. Třeba kdybys strašně rychle a neočekávaně rozžehl lampu, tak bys na chviličku uviděl něco úplně neznámého. Co všechno platí a existuje v noci z toho denního světla?“ Ztichla a pátrala v černém tichu. „Ale každé ráno se probudím a najdu svět takový, jaký ho znám.“ On bez hlasu ležel. Nevěděla, zda spí, a nechtěla se ptát. Vstala a odešla si lehnout do domu.

Ráno našla svět takový, jaký ho znala. Vyšla z domu ven na svěží letní jitro. Ovál ji mořský vzduch. On seděl u stolu, na kterém už byla připravena snídaně. „To je krásně. Vůbec se mi odsud nechce,“ řekla. „Tak tady zůstaň“ Zatvářila se vážně a zodpovědně: „Víš dobře, že pozítří musím odjet.“ „Ne,“ řekl. „Zatím jen vím, že se chystáš prohrát svou duši a tvářit se, že o tom nevíš.“ Šlehla po něm pohledem. On se na oplátku pousmál: „Samozřejmě. Ty musíš odjet, abys cvičila hru na piano. Znovu a znovu hudbu, která se k tobě vůbec nehodí a která tě zas tak moc nebaví, aby z tebe jednoho dne byla světová interpretka vážné hudby, aby pak byli všichni spokojení. Tvá vážená rodina, tvůj skvělý manažer, všichni ti dospělí a důležití lidé, kteří tvrdí, že život je vážná věc a že k němu musíš přistupovat seriózně, zodpovědně a rozumně. To znamená tak jako oni, abys podle jejich měřítek něco v životě dokázala.“ Potom ztišil hlas. Podíval se jí přímo do očí a dodal: „V dospělých lidech už není život. Pouze hrají role, které od nich očekávají jejich bližní. A pokud si nedáš pozor, staneš se jedním z nich. “Vztekle ze sebe vyrazila: „Pokračuj! Pokračuj!“

„Proč?“ zeptal se. „Kdybys naslouchala hlasu v sobě, tak by ti to všechno dopověděl. Ale ty to stejně všechno dobře víš, jen se to bojíš říct nahlas sama sobě. Vždyť stejně víš, že i když toho všeho dosáhneš, tak že to bude k ničemu.“„A co ty?“ vyjela: „Odjedeš si na druhý konec světa, abys hledal jakési poznání.“ „Ne. Odjedu ze sebe vyzvracet vše, co mi nešlo jedním uchem tam a druhým ven. A poznání je taky jedno z těch slov. Prostě až budu prázdný, plně pochopím řeč slunce, měsíce, stromů a hvězd.“„Já v tom nevidím rozdíl,“ řekla nepřesvědčivě: „A proč kvůli tomu odjedeš na druhý konec světa?“ „Když chceš lyžovat, tak taky nezůstaneš na břehu moře. A navíc, nemám pocit, že bych do děje vstupoval, nebo byl mimo. Vlna mě unáší po mé cestě dál a dál a moji jedinou prací a snahou je být pro radost všemu a všem, které na své pouti potkám. Prostě si jen tak být.“„Jasně, já vím,“ řekla ironicky: „Jsi svobodný, protože děláš to, co musíš.“ Rozesmál se: „Přesně tak.“ Pak k ní přistoupil, vzal ji za ruce a tiše pravil: „Vždyť víš, že ty jsi jediná, s kým bych mohl žít, ale jak vidíš, nejde to. Tak odejdu kamsi do hor a pouští, ne proto, že bych tě neměl rád, ale protože tě miluju víc, než jsi schopna pochopit.“ Vyškubla mu ruce a odešla do domu. Za chvíli se ozvalo piano. Samá vážná a složitá hudba. On si vzal věci na potápění a odešel do skal.

Když se po poledni vrátil, stále ještě cvičila. Připravil oběd a prostřel ve stínu na terase. Když bylo vše hotovo, zavolal ji. Vstala od piana, zašla k poličce s knihami. Jednu z nich vybrala, chvíli v ní listovala, pak mu ji otevřenou podala. Byla to kniha o životě Buddhy s jeho kázáními. Kniha byla otevřena na stránce s citátem: „Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.“„To je moc pěkný,“ řekla jedovatě. Přečetl si to, vzal tužku, celý citát škrtl a cosi napsal pod něj. Knihu jí opět podal. Ani se na to nepodívala a knihu zavřela. Pousmál se a pravil: “Představ si, že celý život musel vysvětlovat, jak se věci mají lidem, jako seš ty. A nemohl třeba hrát na piano, nebo ping-pong, nebo lyžovat, koupat se v moři, chodit do kina, tančit po jedné noze, zpívat, co ho právě napadne, hledat garfu, opravovat moskastiku, dělat asnučera a točit se na ventilátoru ?” Rozesmála se a pomohla mu: “Poslouchat Rou Leeda, kouřit listí z triburonu a plivat dírou po vyraženém zubu.” V tu chvíli se už oba váleli smíchem po zemi. Odpoledne se vypravili potápět spolu. Vrátili se v noci. Na cestu jim svítil měsíc. “Víš, že je zítra zatmění slunce?” zeptala se. “Ne,” odpověděl. Když se ráno probudili, slunce stálo vysoko nad mořem. Vyšli na břeh a sedli si. “Stejně je zatmění Slunce divná věc,” řekla.“Je,” přitakal.

Nebe rychle zšeřelo, jak docházelo k zatmění. Po chvíli byla úplná tma. Bylo slyšet jen pravidelné šumění moře a poděšený křik ptáků. Dlouho mlčky seděli v naprosté tmě. Jen cítili přítomnost toho druhého. Na obloze nebylo nikde vidět ani náznak světla, ani jediný paprsek. Vzal ji za ruku řekl: “Pojď dovnitř, vypadá to, že někdo zhasl.” Po paměti zamířili k domu. Udělala pár kroků a vyděšeně se zeptala: “Co teď?”“Čekat, až zas někdo rožne,” odpověděl. Neposlouchala ho, mluvila sama k sobě: “Co se to jen stalo!” Jak může slunce naráz přestat svítit…hvězda z helia a vodíku…” Zastavil ji a tiše pronesl: “Třeba proto, že to není hvězda z helia a vodíku, ale třeba zlatý kočár tažený koňmi, nebo bytost jako ty nebo já, a už ji dál nebavilo svítit.” Rozplakala se.

Vzal ji do náruče a odnášel do domu. Chvíli trvalo než našel vchod. Pak ji položil na postel a rozžal svíčku. Vzal její hlavu do dlaní a řekl: “Když jsem přišel na svět, nikdo mi nezaručil, že slunce vyjde každý den mého života. Ani Slunce mi neřeklo: Jsem hvězda z helia a vodíku, a jsem zde proto, abych vám dennodenně navěky svítilo. Vlastně mi nikdo nic nezaručil a já to přijal. Svět pro mě nikdy nebyl poznatelným bezpečným místem bez tajemství a překvapení, kde bych si mohl říct: tyto tři dny strávím u moře a pak odjedu tam a tam. Svět pro mě nikdy nebyl místem, kde bych si ve vší vážnosti mohl něco naplánovat a skutečně věřit, že své plány uskutečním.” Pomalu přestala vzlykat a uklidnila se. Potom téměř neznatelně přikývla a zeptala se: “Co budeme dělat?” “Já mohu ve své cestě pokračovat i potmě. Za všech okolností. Cíl mého určení se nehnul ani o kousek.” Mlčela. Plynuly hodiny. Svíčka dávno zhasla. Všude kolem byla černočerná tma. V celém domě se neozval jediný zvuk. Pak pronesla do ticha: “A z mých plánů nezbylo vůbec nic.”

Vstala a chvíli hledala další svíčku. Zapálila ji, sedla si k pianu a začala hrát. Hodiny a hodiny. Venku se nic nezměnilo. Jen plamen svíce připomínal Slunce. Když skončil, on spal natažený na posteli. Lehla si k němu a oba přikryla.Uběhlo snad několik dnů černého ticha, když se znovu zeptala: “Co budeme dělat?” “Nevstupovat do děje!” odpověděl s úsměvem. Rozesmála se a dodala: “Jasně, protože se to všechno stejně děje samo.” A pak dodala: “Myslela jsem, že bychom se mohli někam podívat autem” Zavrtěl hlavou: “Ne. Buď ráda, že jsme zde sami."

Opět se pousmál: “Pamatuješ si, jak si říkala, že v noci hyne vše slabé a nemoudré. Že ve tmě jsou lidé necháni napospas snům?” Mlčky přikývla. Pak se její tvář rozjasnila a řekla: “Víš co, uděláme si jako den. Rozděláme oheň v krbu. Bude spousta světla.” Rozesmál se a pomohl jí donést dříví.“Ještě papír na podpálení,” oznámila mu. Vzal z poličky knihu Buddhových kázání a podal jí ji. Trošku překvapeně se po něm podívala, vzápětí však začala trhat stránky a dávat je do krbu. U jedné se zastavila. Nad tou s Buddhovými slovy: “Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.” Celá stránka byla škrtnutá a dole bylo napsáno: “Těším se ze života, těším se ze smrti, v bdělé rozvaze užívám každou svoji hodinu.”

Přečetla si to a znovu na něj udiveně pohlédla. Pak zažehla oheň, sedla si k pianu a hrála melodie, které měli oba nejradši. On ležel na posteli a poslouchal. Když dohrála, ještě jednou přiložila do krbu a lehla si. Jak oheň dohasínal, přitulila se k němu a pošeptala: “Třeba někdo zhasl, abych se probudila.” Rozesmál se a pohladil ji.“Myslíš, že zas budou báje pravda?” zeptala se. “Copak někdy nebyly?” odpověděl. Začali se milovat. Spolu poprvé. Kdesi nad jejich hlavami se ozvalo zaržání koně.

Na obloze se objevil náznak rozednívání. Když vyšli ven, po moři nebylo nikde ani památky. Stáli uprostřed hor, nedaleko od ovčácké boudy, z které se linul zvuk píšťaly a zpěv.

Paprsek světla se na ně pousmál, aby si uvědomili, kde jsme co ztratili a pak si vzpomenuli na dávný úsměv nevěsty, která zapomněla, kdy přichází noc. Ano až v těchto dávných oblacích, kde jednou bude svítit slunce. Tam, kde dnes kdesi daleko, tak daleko někdo rozžal svíci.

Pohlédli vzhůru, až tam, kde se rozplýval dým z komínu ovčáckého domku. Vysoko na nebi spatřili zlatý kočár tažený koňmi.

Modlitba TAO - pro štěstí

V čem je největší žár?
V nenasytnosti.
V čem je největší zločin?
V nenávisti.
Co je nejhlubší smutek?
Odloučení.
A nejvážnější nemoc?
Prázdnota srdce.
Co je nejradostnější?
Radost z uvolnění.
Uvolnění z touhy.
Uvolnění z žízně.
Uvolnění z chtíče a připoutání.
Kde vzniká utrpení?
V honbě za štěstím.
Jednej a mluv z čistého srdce a vyprázdněné mysli
a štěstí tě bude následovat neochvějně jako stín...

TAO - Lao-c´...

Jakmile všechni uznali krásné krásným,
už tu bylo ošklivé.
Jakmile všichni uznali dobré dobrým,
už tu bylo, i co bylo nedobré.

Tak se rodí bytí z nebytí,
tak nemožné se snadným se doplňuje.
Tak srovnává se dlouhé s krátkým,
k sobě se kloní vysoké s nízkým.
K sobě se druží zpěv a doprovod.
Tak po sobě jde to vpředu s tím, co je vzadu...

Voda mezi prsty...

Vodu neudržíš v dlaních, unikne ti mezi prsty.

Pravdu neudržíš v mysli, unikne ti mezi myšlenkami.

Vody se zmocníš jen tak, že ji vypiješ a stane se součástí tvého těla.

Pravdy se zmocníš jen tak, že ji budeš žít a stane se součástí tvého srdce...

Chtít změnu... - Anthony de Mello

"Co musím dělat, abych se změnil/a?" - Překvapení! Nemusíte dělat nic. Čím více toho děláte, tím je to horší a horší. Stačí jen pochopit...
Pokuste si vzpomenout na někoho, kdo ve vás vzbuzuje negativní pocity. Nejdříve je třeba pochopit, že veškeré negativní pocity jsou ve vás. Vy jste za ně zodpovědní, ne ti druzí. Řekněte tomu člověku: "Nemám právo od tebe něco požadovat." To jde špatně, co? A pozorujte co se stane. Najednou z vás vyjde malý velký diktátor, který by chtěl řídit váš život. Chtěl by vám říkat, jaký máte být, jak se máte chovat a pozor, raději se chovejte tak, jak jsem se rozhodl. Nebo se potrestám tím, že budu mít negativní pocity, a tebe tím taky potrestám.

"Prosím tě bud sám sebou, to je v naprostém pořádku, ale já se budu chránit, i já budu sám sebou." Jinými slovy, pane diktátore, nedovolím vám, abyste se mnou manipuloval. Budu si žít svůj život. 


Půjdu svou cestou. Dopřeju si tu svobodu mít vlastní myšlenky a uspokojovat vlastní záliby.

Součást probuzení je i to, že žijeme svůj život, jak to uznáme za vhodné. To není sobecké! Sobecké je požadovat po druhých, aby žili svůj život tak, jak VY to uznáváte za vhodné. To je sobecké. Není sobecké žít vlastní život, tak, jak uznáváte za vhodné.
Sobeckost pramení z toho, že požadujeme po druhých, aby žili tak, jak se to líbí nám, jak to chce naše pýcha, náš profit nebo naše potěšení! To je skutečně sobecké! Nebudu cítit povinnost s tebou být, nebudu cítit povinnost říct ti na všechno ano. Pokud mi bude v tvé společnosti dobře, tak si ji budu UŽÍVAT, aniž bych na ní LPĚL.



Takže začněte si být vědomi svého současného stavu, ať už je tento stav jakýkoli. Přestaňte být diktátory. Přestaňte se do něčeho tlačit. Jednoho dne uvidíte, že pouhou BDĚLOSTÍ jste dosáhli toho, do čeho jste se dřív tolik tlačili...

Srdce v Himálajích... - Anthony de Mello

Starý poutník se i přes zimní období vydal na cestu do Himálaje. Tu se spustil déšť.

Hostinský se upřímně zajímal: "Ale, jak se tam chcete v tomhle počasí dostat, dobrý muži?"

Stařec mu na to s úsměvem odpověděl: "Mé srdce už tam dorazilo a tenhle zbytek mého já ho jen následuje. A to je snadné."

Mnich a ptačí zpěv... - Anthony de Mello

Jeden mnich se procházel po klášterním pozemku, když tu najednou zaslechl ptačí zpěv.

Užasle naslouchal. Měl pocit, že ještě nikdy předtím neslyšel - alespoň ne doopravdy - zpěv ptáka.

Když zpěv ustal, vrátil se do kláštera a ke svémů úleku shledal, že je tam cizí, nikdo že nezná jeho a on nezná je.

Kdysi jeden bratr stejného jména, záhadně zmizel ze zahrady kláštera a už se nikdy neobjevil. Jen postupně se jim společnými silami podařilo zjistit, že se on sám vrací po několika stoletích. Jelikož se zaposlouchal v absolutním pohroužení, čas se zastavil a on vklouzl do věčnosti.



Modlitba je dokonalá, objevíme-li nadčasovost.
Nadčasovost se objeví, pokud vnímáme jasně.
Vjemy jsou jasné, jsou-li prosty předsudků a strnulosti mysli
a jakéhokoli přemítání nad osobními ztrátami či zisky.
Pak jsme schopni vidět zázraky a naše srdce je plné úžasu...

Ropucha na trávníku... - Anthony de Mello

Otec své dvanáctileté dceři nabídl nějaké peníze za to, že poseká trávník. Dívka se toho vrhla s nesmírnou vervou a do večera byl celý trávník bezvadně posekán - vlastně až na jeden poměrně velký pruh v rohu. Když jí otec řekl, že jí nemůže zaplatit celou částku, protože neposekala celý trávník, dívka prohlásila, že je ochotná se těch peněz vzdát. V tom rohu ale prostě už sekat nebude. Čistě ze zvědavosti se šel otec na ten kus trávy podívat. A tam, přímo uprostřed seděla velikánská ropucha. Dívka nedokázala být tak krutá, aby ji přejela sekačkou na trávu.

Tam, kde je láska, nemůže být řád.
Dokonalý řád by změnil svět v pohřebiště...

Křehká...

Křehká je nádoba života,
rozbil jsem jich snad na tisíc.
Hledám ve světě, když tak kolotám,
jenom tu jednu, co mi dá pít.

Sevřel jsem je prstokladem pocitů,
nikdo z nich nevěděl, vstaň
kam chci jít - proniknout do bytu
a zavřel tak svou dlaň.

Dnes silou stověží otvírám jen konzervy,
dál probírám hromadu střípků a lepím je zpět.
Někdy je radostná, někdy zas na nervy,
ta práce lepiče, už jich mám pět...

Michal Zachar

Bdělost zase jinak...

Jeden samuraj měl ve svém domě krysu, které se nemohl zbavit. Proto si pořídil nádhernou a zdatnou kočku. Ale krysa byla rychlejší a s kočkou si jen hrála. Proto samuraj koupil další kočku, velmi lstivou a vychytralou. Krysa se jí však střežila a objevovala se pouze tehdy, když kočka spala.

Mnich ze sousedního zenového kláštera nabízel samuraji svou vlastní kočku: ta celý čas dřímala, nerozlišitelná od svého okolí. Samuraj pokrčil rameny, ale mnich trval na tom, aby si ji nechal.

Kočka všechen čas trávila spánkem. Krysa postupně ztrácela strach, až si postupně dodala odvahy a procházela se sem a tam před kočkou, která se ani nepohnula. Až jednoho dne kočka krysu chytila a zabila pouhým máchnutím tlapky.

Síla ducha oděná do techniky není ničím proti bdělosti ducha.

Rozdíl mezi sexuálními potřebami může a ženy...

Všechny tyhle povídačky o Marsu a Venuši .....
A taky jsem nikdy nerozuměl tomu, proč muži myslí hlavou a ženy srdcem.

Minulý týden jsme šli s manželkou do postele.
Začali jsme se pod dekou navzájem dotýkat a hladit se.
Už jsem byl pěkně nadrženej a myslel jsem si, že je to oboustranný a že je to jednoznačně nasměrovaný na sex.
Ale přesně v tu chvíli mi manželka povídá:
''Poslouchej, já teď nemám žádnou chuť na sex, mám chuť jenom na to, abys mě pořádně objal, jasný?''
Odpověděl jsem: ''Coooooo?''.Na to mi odpověděla kouzelnými slovíčky:
''Ty prostě neumíš jednoduše zacházet s emocionálními požadavky ženy''.
Tak jsem to vzdal: tuhle noc jsem musel usnout bez sexu!

Následující den jsme šli s manželkou do nákupního střediska chodit po krámech. Díval jsem se na ni, jak si zkouší troje nádherný, ale drahý šaty. Protože se nemohla rozhodnout, řekl jsem jí, ať si je vezme všechny. Nevěřila vlastním uším a motivovaná mým plným porozuměním hned kula železo, dokud bylo žhavé.
''Miláčku, k takovým šatům ale potřebuji nutně nové boty, už vím, jaké by se mi hodily, ale stojí dva a půl tisíce. Řekl jsem jí na to, že má absolutní pravdu, a ať si je samozřejmě vezme. Pak jsme šli kolem klenotnictví.
Vrazila mi šaty a boty do ruky a zmizela vevnitř. Vyšla s nádherným náramkem posázeným diamanty.
Souhlasil jsem a pochválil jí její vytříbený vkus. Kdybyste ji viděli... Byla nadšená, na vrcholu blaha. Nejspíš si myslela, že jsem se asi zbláznil, ale v tom momentě jí to bylo v podstatě jedno.
Myslím, že jsem jí mým souhlasem totálně naboural její filozofické schéma.
Byla už jak v extázi a snad i sexuálně vzrušená.
Lidičky, výraz jejího obličeje byl neuvěřitelný, to byste museli vidět.
A v tom okamžiku mi svým nejmilejším úsměvem povídá:
''Už jsem spokojená, teď můžeme jít k pokladně!''

Byla to makačka nezačít se smát, když jsem jí odpověděl: ''Nene, drahoušku, myslím, že momentálně nemám žádnou chuť na to, abych tyhlety všechny věci kupoval''.

Zbledla jako křída a snad ještě trochu víc, když jsem dodal: ''Mám chuť jenom na to, abys mě pořádně objala''.
A když začala prskat vzteky, přišel poslední mistrovský kousek:
''Ty neumíš prostě a jednoduše zacházet s finančními možnostmi muže''.

Myslím, že tak do roku 2013 nebudu mít žádnej sex...

Neohlížet se zpět... Anthony de Mello

Co to znamená milovat? Znamená to být citlivý k životu, k věcem i k lidem, soucítit se vším a s každým, ničeho a nikoho nevyjímaje.
Lásky nemusíte dosahovat. Ona ve vás dávno je. Stačí jen odstranit zátarasy, které jste před svou citlivost nanosili, a ona se sama vynoří.
Překážky citlivosti jsou dvě: PŘESVĚDČENÍ a LPĚNÍ.

Přesvědčení = jakmile jste o něčem přesvědčeni, znamená to, že jste co se týká nějaké věci, člověka či situace došli k nějakému závěru. Jste tedy už rozhodnuti a zahazujete svou citlivost. Jste předem zaujatí a budete toho člověka (např.) či situaci vidět jen skrze své zaujetí. Jinými slovy, nikdy už toho člověka neuvidíte. A jak můžete soucítit s někým, koho ani nevidíte?

Lpění = začíná kontaktem s něčím, co vám působí potěšení: auto, inzerované moderní vybavení domu, slova chvály, společnost nějakého člověka. Pak přichází touha to udržet, opakovat ten příjemný pocit, který vám tato věc či osoba přináší. A nakonec se dostaví přesvědčení, že bez toho člověka či bez té věci nebudete štastni. Zaměnili jste potěšení, které vám ona osoba či věc přináší s pocitem štěstí.

A už jste vlastníkem přesvědčení. A pokaždé, když jste od předmětu dále, necháváte u něj i své srdce, a tak je nemožné, aby jste jej vložili jinde do něčeho nebo někoho jiného. Symfonie života zní dále, ale vy se spoutáváte několika takty. Tak vzniká disharmonie mezi tím, co život všechno nabízí, a tím k čemu lnete. Falešná píseň spoutané lásky, co umírá obtěžkána okovy lpění a přesvědčení.

Láska a svoboda kvete, pouze když se z každého tónu potěšíte v tom okamžiku, kdy zní, a pak ho necháte jít, abyste byli schopni vnímat tóny, které budou následovat.
Štěstí není vzrušením a nadšením způsobeným nějakou osobou či věcí či událostí. Štěstí není ničím způsobené. To "pravé" štěstí nemůžeme nijak prožívat. Protože, když si jej uvědomíme, přestáváme být štastní.

Důležitý není cíl, důležitá je cesta. A jsem do konce svých dnů vděčen všem, kteří šli jen tak, aspoň kousek se mnou...

Věčnost...

Myslím, že si možná budu trochu jistější tím, že jsem o něco blíž.

To je vše.

Věčnost znamená pochopit, že toto málo je více než dost...

Dary...

Dávám ti prázdnotu,
dávám ti plnost,
rozbaluj je pokorně
- obojí je křehké -
a až mi budeš děkovat,
budu předstírat, že nevidím tvé rozpaky,
když budeš tvrdit, že přesně to sis přála.

Polož si je na noční stolek.
Když se ráno probudíš
vejdou dveřmi spánku do tvé hlavy.
Kamkoli půjdeš, půjdou s tebou a kdekoli budeš, budeš se usmívat
a žasnout nad plností, k níž není co přidat,
a nad prázdnotou, již můžeš naplnit.

Modlitba těla...

Kéž je tvé tělo požehnáno.
Kéž si uvědomuješ, že tvé tělo je dobrým a věrným přítelem tvé duše.
Kéž tě naplní pokoj a radost a ty pochopíš, že tvé smysly jsou posvátnými prahy.
Kéž si uvědomuješ, že svatost znamená pozorně se dívat, cítit, slyšet a dotýkat se.
Kéž jsi svými smysly nalezen a doveden domů.
Kéž ti tvé smysly vždycky dovolují, aby ses radoval z vesmíru, ze své podivuhodné lidské existence a ze všech možností, které na této zemi máš.

Motlidba ducha...

Kéž objevíš svou duši, její sílu a její světlo.
Kéž si uvědomíš, že nejsi nikdy sám, že duše, která ví o tvé sounáležitosti s vesmírem, tě vnitřně spojuje s jeho rytmem.
Kéž si vážíš své vlastní osobitosti a odlišnosti.
Kéž si uvědomíš, že tvá duše je jedinečná, že je ti určen zvláštní úděl, a že pod povrchem tvého života se děje něco krásného, dobrého a věčného.
Kéž se naučíš dívat se na sebe sama se stejnou radostí, hrdostí a nadějí, s níž na tebe v každé chvíli pohlíží Bůh.

Všímáme si světla v poli?

Jednou jsem si všiml zvláštního světla, které zářilo v poli.
Šel jsem dál svou cestou a pustil jsem to z hlavy.

Avšak to, co tak zářilo, byl poklad, perla veliké hodnoty.
Dnes už vím, že za tuto perlu musím dát všechno, co mám.

Život neprahne po vzdálené budoucnosti, ani nepláče po dávné minulosti.
Život znamená odbočit a uvidět zázrak, tak jako Mojžíš odbočil k hořícímu keři.

Odbočit a jít za jasem, jenž se zdá být pomíjivý jako vaše mládí,
a přitom je to věčnost, která vás zve...

Michal Zachar

manželka roku???

Jaké je peklo...

Toto je údajně skutečná odpověď v testu střední úrovně z chemie na univerzitě ve Washingtonu. Odpověď jednoho studenta byla tak "hluboká", že se profesor rozhodl podělit se o ni s kolegy na internetu. Otázka Extra (Bonus): "Je peklo exotermické (uvolňuje teplo) nebo endotermické (absorbuje teplo)?" Většina studentů napsala své domněnky na základě Boylova zákona (plyn se ochlazuje, když se roztahuje, a zahřívá se, když je stlačován) nebo nějakou variantu. Jeden student, ale napsal toto:

Nejprve musíme vědět, jak se hmota pekla mění v čase. Potřebujeme tedy vědět poměr, ve kterém duše přicházejí do pekla, a poměr, ve kterém z něj odcházejí. Myslím, že můžeme předpokládat, že duše která se dostane do pekla, již nevyjde. Tudíž neodchází žádná duše.

Pro představu, kolik duší přichází do pekla, se podívejme na jednotlivá náboženství v dnešním světě. Většina z nich tvrdí, že kdo není příslušníkem dané církve, přijde do pekla. Od okamžiku, kdy existuje více než jedno náboženství a lidé nepatří do více než jedné církve, můžeme předpokládat, že všechny duše přijdou do pekla. Na základě poměru mezi natalitou a mortalitou můžeme očekávat, že počet duší v pekle exponenciálně roste.

Nyní se podívejme na poměr změny objemu pekla, protože podle Boyleova zákona pro udržení stejného tlaku a teploty musí objem růst úměrně k počtu přijatých duší. To nám dává dvě možnosti: 1) Jestliže se objem pekla zvětšuje pomaleji než v poměru, v jakém přicházejí duše do pekla, teplota a tlak pekla porostou, až peklo vybuchne. 2) Jestliže peklo roste rychleji než v poměru k přicházejícím duším, teplota a tlak budou klesat, až peklo zmrzne.

Která z možností je správná? Jestliže přijmeme postulát, který nastolila Tereza v prvním ročníku, čili "Dříve bude v pekle zima, než se s tebou vyspím" a se zřetelem k tomu, že se mnou vyspala včera, musí být správná varianta číslo 2, peklo je tedy nepochybně exotermické a již zmrzlo. Závěr této teorie je, že pokud peklo zmrzlo, nepřijímá další duše, zaniklo a zůstalo pouze nebe, což je důkaz boží existence, který vysvětluje, proč Tereza včera v noci křičela "Ach můj Bože!"

Způsoby, jakými se lze dívat na svět...

Pro bázlivé oko je všechno děsivé. Když se na svět díváte ustrašeně, vidíte jen to, co je pro vás nebezpečné a cy byvám mohlo ublížit. Bázlivé oko je stále nepohyblivé, ochromeno hrozbami, na něž se soustředí.

Chamtivé oko vidí ve všem majetek. Chamtivost je jednou z největších energií působících v moderním západním světě. Je smutné, že chamtivý člověk se nedokáže radovat z toho co má, protože stále s ní o tom, co ještě nemá. Občas vidím taky ty dolarové znaky místo duhovky.

Kritické oko vše řadí do definitivních, ostře ohraničených kategorií. kritické oko vidí jen rovné linie a pravé uhly. Stále něco odmítá, vylučuje a izoluje.Nedokáže na svět pohlížet se soucitem nebo s obdivem. Vidět pro něj znamená soudit.

Pro zlostné oko je všechno k vzteku. Lidé jejichž zrak je napaden snětí zlosti, nemají nikdy radost sami ze sebe nebo z toho, co mají. Na druhé se dívají vždy jen rozmrzele. Zlostné oko vidí jen svou chudobu a zapomíná na své bohatství.

Lhostejné oko nevidí nic zajímavého a vzrušujícího. Lhostejnost je jedním ze znaků naší doby. Říká se, že lhostejnost je nutnou podmínkou moci. Aby člověk mohl ovládat druhé, musí být dokonale lhostejný k jejich potřebáma a zranitelnosti. Lhostejné oko je uzavřené.

Pro sebepodceňující oko je každý, koho vidí, lepší než on sám. Druzí jsou krásnější, chytřejší, nadanější než vy. Sebepodceňující oko nikdy nevidí své vlastní bohatsvtí. Neuvědomuje si své vlastní možnosti a nedokáže se radovat ze své vlastní existence. Je slepé.

MILUJÍCÍ oko vidí vše takové, jaké to ve skutečnosti je. Láska není sentimentální ani naivní. Máte-li vidět pravdivě, realisticky a má-li pro vás být váš pohled na svět zdrojem radosti, musíte především milovat. Dokážeme.li na svět pohlédnout s láskou, otevře nám své dveře dokořán, dá nám poznat svou hloubku a nabídne nám vše, co pro nás má.

Pohled toho, kdo miluje, může proměnit i bolest, utrpení a násilí v něco pozitivního. Milující oko je jasné, protože je svobodné. Na vše se umí podívat s láskou. Pohled lásky je tvořivý a proměňující. Zajímá jej příčina, vnitřní souvislost a smysl lidského jednání.

Způsob, jakým se díváte na svět je pro vaši existenci nesmírně důležitý. Zavisí na něm také vaše kreativita. Když si uvědomíte, jak se díváte na věci kolem sebe, pravděpodobně se prohloubí vaše poznání sebe samého a pochopíte také, jak úžasné bohatství je ve vašem životě skryto.

Hovory Z - co o mě napsala kamarádka Markéta

Už jste si někdy povídala s člověkem, který by se o kosmetiku zajímal více než jen na pudrem posypaném toaletním stolku? Určitě jste měla možnost poradit se s vaší oblíbenou kosmetičkou nebo kadeřnicí. Dozajista jste také pročetla řadu rozličných časopisů a sáhodlouze diskutovala se zúčastněnými kamarádkami, přesto stále prahnete po objektivnějších a vstřícnějších informacích přímo z praxe, kde se krása tvoří.
Minulý týden jsem měla tu úžasnou příležitost setkat se osobním vizážistou Feminy panem Michalem Zacharem, a protože jsem díky tříhodinové diskusi zdravě přeplněna neskutečným množstvím předaných vědomostí, nenechám vás milé Feminy „ o hladu“.

DNES NA TÉMA - BAREVNÉ OBLÉKÁNÍ

„Jak se asi poznáme…“, filosofovala jsem v duchu. Z mých úvah mne ale vytrhla slečna, jež u dveří toalet Mc Donalda kvapně vybírala nehorázné vstupné. Věnovala jsem tedy „strýčkovi kačerovi“ pět korun zato, že jsem měla čest si tu umýt ruce a vyšla před vchod. „Už Vás vidím“, oznamoval mi příjemný hlas do telefonu, který se mi právě rozdrnčel v kabelce. Popis, který mi před chvílí přišel esemeskou byl obdivuhodně přesný: „Jsem celý v zeleném“- jak jsem později pochopila v barvě, která znamená vnímání a cítění - „…mám zeleno-béžové tričko s límečkem a tmavě brčálové kraťasy“, četla jsem na displeji mobilu. Při tak podrobném popisu svršků, jsem si vybavila skutečnost, jak by asi charakterizoval svůj zevnějšek můj muž. Nejspíš by se zaměřil na to, že měří dva metry a vzpomněl by možná i bílé tričko. Uniklo by mu, že bavlněný nátělník je typického sportovního vzezření s výstřihem do malého „véčka“, slušivě orámovaného dvěma jemnými proužky, zelenkavými jako právě posečený trávník. Zcela logicky by přešel zmínku o pískových kraťasech s velkými bočními kapsami, jakoby nebylo důležité, zda má od pasu dolů více než jen spodní prádlo a samozřejmě ponožky!

„Ale vždyť to přeci není podstatné“, reagovala by většina mužů na fakt, co že to mají na sobě. S lítostí musím připustit, že za svým tvrzením si i skálopevně stojí. Stačí jen pouhých deset minut sledovat hemžení na jakémkoli rušném náměstí a najednou zjistíte, že mužů, jež výjimkou potvrzují pravidlo, je jako šafránu. Se dvěma takovými modro-fialkovými květy jsem právě seděla v jedné brněnské kavárně.

„Tak se na to podívejte“, chlubil se energický chlapík a nadšeně cvičil s černočerným obočím. Nahnula jsem se přes stolek do okénka digitálního fotoaparátu a můj zvídavý muž mne v mém počínání ihned následoval. „Trošku jsme si v tom vedru hráli…“, dodával, jako by se omlouval a postupně nám přitom předváděl zaznamenané výsledky z celodenního typologického kurzu. Před námi stála jakási světlovlasá slečna s pletí stejně bledou jako bývá pozadí vyvolané fotografie. „Naprosto nevýrazná“, hlesla jsem. „Ano“, usmál se tajemně vizážista, „ale co říkáte tomuto?“, posunul paměť karty o krůček dál. Neříkala jsem nic, neměla jsem totiž slov. Na snímku byla tatáž slečna, ale jakoby prozářená, projasněná a pokud by se to dalo tak specifikovat, napadlo by mne, že i prošťastněná. Přitom pouze vyměnila jednobarevné tričko za květovanou blůzičku. A ještě jeden blik a z elegantní dívenky vyrostla sexy žena v sukýnce stejně sytě rezavé jako byly i drobné květy na blůzce. Koukla jsem na manžela a zjistila, že i on byl nenadálou změnou fascinován. „A přitom slečna patří k letnímu typu“, všiml si bystře odborník mé poznámky, že i přes dokonalou sladěnost na mne barvy působí poněkud chladně. Před očima jsem ale měla důkaz, že i do očí bijící letní typ si může dovolit nosit barvičky zimy, ovšem za předpokladu, že celek působí jednolitě - „Bohužel velká spousta žen, jež jsou od přírody k módě jako takové vnímavější a troufnu si říci, že i náchylnější, nezkouší barvy stmelit tak, aby se vzájemně nerušily, nýbrž doplňovaly“, pokračoval vizážista, tentokrát v roli typologa. Vděčila jsem svému, jinak velmi chabému, šestému smyslu, který mi napovídal zvolit pro tuto schůzku jednodílné šaty v barvě letní oblohy. Jak jsem se totiž dozvěděla o barevné vnímání jde především…

Barvy totiž překvapivě ovlivňují celý náš život. Regulují naše potřeby, reagují na jednotlivé vizuální podněty, rozhodují o naší náladě i chuti…pokud si třeba namalujete pokoj do oceánské modře, budete se tu cítit doslova jako ryba ve vodě. Možná vám ale občas bude trošku zima. Modř v kuchyni a ve spíži působí zase jako dietní tabletka. A modrou na vašich víčkách dáváte okolí najevo, že jste přístupná…komunikaci.

To barvičky komunikují…nevěříte? Projděte se třeba před babičkou v havajském tričku a možná, že bude hledat růženec, chcete-li vyděsit maminku, vezměte si khaki kalhoty a tvařte se, jako byste zítra nastupovala do boje. Maminka jen těžko stráví, že „pocákané“ šortky jsou významnou složkou hitové sezóny letošních prázdnin. Mávněte před býkem rudým šátkem a před manželem červenou kabelkou, nejspíš je oba trefí šlak. Barevný svět je totiž naprosto všestranný, působí přes mnoha rozličných odvětví a jednou z nich jsou i pudy…

„Napadlo vás třeba proč se vtipy o blondýnkách tak často a tak hojně rodí v hlavách mužů…“, filosofoval vizážista „…a proč jsou tmavovlásky z tohoto impertinentního fantazírování vyloučeny?“ Tuto záhadu jsme nebyli sto rozluštit. Naštěstí pan typolog zasáhl včas. Těsně před tím než se z našich hlav začalo kouřit, jsme se dozvěděli, že barva zmoklé slámy, zlatého obilí, nebo jasného slunce je barva muže. Jde o barvu teritoriální a pokud ji máme my ženy v oblibě, připravme se na skutečnost, že muži proti nám budou zbrojit, aniž by sami chtěli. Tento neměnný fakt potvrzuje i sňatková statistika, podle níž se pánové sice raději obracejí k blondýnkám, ale žení se s brunetkami. Pochopitelně, přeci si do „svého teritoria“ nepustí někoho, kdo je stejně teritoriální jako oni sami. „Nechávám své děti, aby se oblékali tak, jak je jim přirozené“, kasal se pan Zachar, „…na druhou stranu, když přijde moje dvanáctiletá dcera v kanárkově žlutém tílku, začnu zničehonic řádit jako tajfun“. Vnímavé dívence otcovo nezvyklé chování přijde nesmyslné, otočí se na patě a za chvíli už stojí před naprosto klidným otcem v modrém nebo zeleném se slovy: „přišla jsem se poradit, tati.“

Samozřejmě, že jsem se také chtěla poradit. Představte si, že sedíte naproti někomu, kdo líčí a obléká modelky, tedy ne doslova, obléknout se jistě zvládnou samy, zkrátka jim poradí, jak dosáhnout toho, aby v maličkostech probudily krásu. A ony ji s přirozeností sobě vlastní rozpohybují a rozkmitají tím správným směrem. Ostatně „o přirozenosti“ by se prý také dalo hovořit celé hodiny. Málokdo tuší, že třeba hnědá barva ve skutečnosti maskuje červenou, a to docela pečlivě. Zkuste pochválit pěknou rudou rtěnku vaší přítelkyni a ohradí se, že červenou by si ani nekoupila natož použila. A bleskurychle vám objasní, že její rtěnka je rozhodně přírodní a přírodní rovná se hnědá. Pokud budete mít stejný názor na její stíny, možná vám doporučí návštěvu očního lékaře, evidentně jí totiž uniká, co na sebe celá v „přírodním“ prozrazuje. Někde jsem slyšela poznámku, že manželka jistého pána měla tolik ráda hnědou, že jí k narozeninám koupil h…, ale nebudeme tuto nevonnou teorii rozmazávat, spokojíme se s tím, že barva kypré hlíny je přírodní, ale pouze v souznění s přírodou. A naši muži přírodu vnímají docela jinýma očima. (Jako ostatně většinu záležitostí…) Dávají přednost pestrým a nápaditým korunám podzimních stromů. Na sraz se sociální pracovnicí proto klidně volte hnědou, šedou nebo fialovou, budete pak ve své všednosti nenápadné myšky naprosto dokonalá. Jdete-li takto sladěna do společnosti, připravte se na roli postarší paní od plotny.

„I z jednoduchosti jde dělat věda“, pomyslela jsem si, a sledovala jsem svého horlivě přikyvujícího muže, jež při zmínce o hnědé doslova pookřál. Samozřejmě, že jsem měla oči v zlatavém nahnědlém tónu. Na druhou stranu…„V jednoduchosti je ale přeci krása“, napadlo mne záhy…

Můj muž přes svoji averzi k hnědé říká, že se nejlépe cítí v oděvu, který si na sebe ve spěchu oblékne, aniž by měl čas nebo potřebu přemýšlet v čem se zrcadlu předvede. Při otravné probírce v šatně, jsem si musela připustit, že na jeho slovech přece jenom něco bude. Člověk totiž v danou stresovou chvíli (několik minut před odchodem) jedná naprosto instinktivně a sáhne po prvním, co má po ruce. Obvykle jde o záležitost pohodlnou a překvapivě slušivou. Pokaždé ale vyjadřuje současné rozpoložení, aniž by si jej - právě narychlo oděný jedinec - více všímal. Máte-li dnes na sobě černočernou, jste nejspíš i v na vlas stejné náladě a rozhodně se vám nechce s nikým dlouho rozprávět. Pokud jste naopak čistě bílí a uvnitř bojácně stažení, úzkost se dá z vašeho pohledu předčítat. Proč i tyto, navzdory jednotvárnosti, barevné indicie působí až tak okatě? Černá a její sestra bílá jsou barvičky prázdné a vyplňuje se až daný nositel, jež s jejich pomocí klidně a sebevědomě upozorňuje svět na svoje Já. Jen tehdy černobílá netlumí, ale září. Aby jste ve svém šatstvu mohli zářit, soustřeďte se na momentální rozpoložení a nevyhýbejte se zrcadlu. Koukejte ale pro změnu spíše do sebe, než na sebe.

Hlídejte...

Hlídejte si své myšlenky, neboť se z nich stanou slova.
Hlídejte si svá slova, neboť se z nich stanou činy.
Hlídejte si své činy, neboť se z nich stanou zvyky.
Hlídejte si své zvyky, neboť se z nich stane váš charakter.
Hlídejte si svůj charakter, neboť se z něho stane váš osud.

Watch your thoughts, for they become words.
Watch your words, for they become actions.
Watch your actions, for they become habits.
Watch your habits, for they become character.
Watch your character, for it becomes your destiny.

Sen noci svatojánské...

MŮJ SVĚTE, JAK JSI OHROMNÝ!
BYL JSI A BUDEŠ VĚČNÝ,
A KDYBYS VŠEM BYL ODPORNÝ,
PRO MĚ JSI JEDINEČNÝ.

JE HODNĚ Z TĚCH, CO MILUJÍ
A CO SE NEDOČKAJÍ,
ŽE ZÍSKAJÍ, CO VĚNUJÍ,
A TAK SE STÁLE PTAJÍ:

PROČ PRÁVĚ K NÁM JE LAKOMÁ
TA LÁSKA NEOBLOMNÁ,
CO JENOM TEHDY SMYSL MÁ,
BÝVÁ-LI BÝVÁ OBAPOLNÁ?

Modlitba pro všechny...

Kéž tě vede světlo tvé duše.
Kéž světlo tvé duše požehná tvou práci srdečnou láskou a vroucností.
Kéž v tom, co děláš, vidíš krásu své vlastní duše.
Kéž posvěcení, kterého se dostává tvé práci, osvítí, obnoví a uzdraví ty, kdo s tebou pracují, i ty komu jsou určeny výsledky tvé práce.
Kéž tě tvá práce nikdy neunaví.
Kéž v tobě otevře pramen svěžesti, inspirace a nadšení.
Kéž jsi přítomen/na v tom co děláš.
Kéž tvá duše neutone v roztržitosti.
Kéž pro tebe den neznamená břemeno, které musíš nést.
Kéž tě jitro nalezne bdělého, svěžího, plného snů a otevřeného možnostem a příslibům nového dne.
Kéž tě večer zastihne v dobré pohodě, vyrovnaného a naplněného.
Kéž je tvá noc pokojná, bezpečná a klidná.
Kéž tě tvá duše uspokojí, utěší a obnoví.

BE-YOUR-LONGING = BUĎ SVOU TOUHOU

Je úplně normální, že se život člověka odehrává ve vlnách. Stejně tak se nachýlil náš život. Po dlouhém strmém stoupání nahoru následuje mnohdy sešup dolů.

Pozoruješ-li moře víš, že vlna jde nahoru a se stejnou razancí i dolů. Opakuji se stejnou. Člověk musí být jenom připraven tomu čelit.

Mnoho kultur lidstva strávilo čas na tom, že se chtělo dostat do stavu NIRVANA, samadhata, jing-jang, božského vytržení a já nevím, jak ještě se ty věci jmenují. Jde však pořád o stále jednu a tutéž věc. Hledání stavu klidu mysli, protože v něm neexistují vlny. Ale ani rozkoše, ale ani bolesti. Dosáhnout tohoto stavu v bdělém vědomí je v podstatě nemožné, proto se lidé uchylují do samoty, kde daleko od vnějšího světa jsou jakoby spící, v polotransu. Nic je tam netrápí, protože mít bolest oni nechtějí.

Může to být a určitě je to krásné. Je to však jedna z cest. Stejně důležitá je i cesta BYTÍ. Prostě normálního světského života. Její hodnota oproti té meditativní a božské cestě odříkání je stejně svatá jako mše v kostele.

Chrámem je celý člověk, a věřícím je taky celý ON. A jsme u jádra pudla. Věřící. Člověk, aby mohl činit cokoliv, i strašné věci, musí věřit. Proto je víra v sebe sama tou nejvíce odmítanou disciplínou na světě. Protože, když zjistíš, že si můžeš věřit, pak můžeš dokázat cokoliv. A to je právě to co na tom člověka děsí. Proto si radši nevěří a hledá tu víru jinde, mimo sebe. Víru v rodiče, víru v přítele, víru v kostele, v rodinu atd. ... Ta jediná a nejdůležitější, která je - je VÍRA v SEBE SAMA!

Bez ní totiž ty ostatní opravdu nemohou fungovat. Jak toho dosáhnout? Jít cestou zvanou život a jít hodně daleko sám do sebe! Protože, jak daleko do sebe ujdeš, tolik ujdeš i na cestě naproti ostatním. To je stejná rovnice.

Jednou ze základních potřeb člověka je potřeba sounáležitosti. Každý chce někam nebo někomu patřit. Chceme být součástí nějaké skupiny, být členem rodiny a mít také pevný osobní vztah, i vztah k místu, kde pracujeme. Mnoho lidí nespojuje svět domova a práce, dělíme je až příliš často a neuvažujeme o jejich vzájemných vazbách. Mnoho lidí má naivní vztah k systému, jehož jsou součástí. Když se pak systém zhroutí (a to může i sám, nikoliv jejich příčinou) připadají si zlomení, opuštění, zranění a ponížení. Se samozřejmostí bral jejich energii, ale nebral ohled na jejich duši. Jádro je zde = nikdy nenáležej NIČEMU, co je VNĚ tebe. Je dobré, aby tvoje vztahy byly s okolím vyvážené. Nikdy by se člověk neměl cele oddat jenom hnutí, systému či jedinci! Lidé hledají vazby mimo sebe proto, že se totiž bojí náležet sami sobě a svému životu.

Když duše procitne, uvědomíš si souznění sounáležitosti s ostatním světem. Nyní už tvoji touhu nemůže NIC ohrozit. Anglické slovo BELONGING = sounáležitost, je příbuzné se slovem LONGING = TOUHA. Jestliže slovo belonging rozdělíš, vznikne krásný výraz duchovního růstu. BE-YOUR-LONGING = BUĎ SVOU TOUHOU.

Touha je cenným instinktem. To k čemu se vztahuje by mělo být hodno tvé vlastní důstojnosti. Především bys měla náležet své vlastní niternosti. Pokud náležíš svému nitru, žiješ v souladu se svým vnitřním rytmem a jsi spojen/a s jedinečným pramenem energie v hlubině svojí duše, pak tě nebudou moci zranit změny, kterými logicky prochází naše vnější vztahy - jejich vyhasínání, relativizace a zánik. Stále budeš moci přebývat na svém vlastním území, kde nejsi nájemcem, ale kde jsi DOMA. Tvoje nitro je území, z něhož tě NIKDO nemůže vyhostit, vyhodit, či vyhnat. Je to tvůj POKLAD. A jak říká jedna moudrá stará kniha: "..... kde je tvůj poklad, tam bude i tvé SRDCE."

Ag borradh... život se už chvěje touhou po zrození…

Svoboda je smyslem života...

Smysl života ? Většina lidí vnímá svět jako skupinu velkého počtu hvězd, okolo nichž obíhá ještě větší množství planet. Dohromady to všechno tvoří galaxie, prostory a vesmíry a celé se to záhadně pohybuje. A na jedné z těchto mnoha planet žijeme my, lidé - nejvyspělejší rasa této planety a celého nám známého vesmíru. Dokážeme vidět a rozbít atom (některý), komunikovat pomocí přístrojů na obrovské vzdálenosti, hrát si s geny, podmanit si ostatní druhy (někdy i lidi) či létat v rámci této planety i mimo ni. Byli jsme na Měsíci, chystáme se na Mars.

Bezpilotní sondy již prozkoumaly celou naší sluneční soustavu a přesto stále nevíme proč jsme vůbec tady, proč jsme se narodili třeba jako muži nebo třeba jako ženy. Nevíme proč se někteří z nás rodí bohatým a dobře situovaným rodinám a proč se jiní rodí někde pod stromem v Africe. Nechápeme proč se někteří rodí zdraví a někteří ne. Neví se, co bylo před narozením a co bude po smrti. a ani to většinu z nás nezajímá.

Náš životní styl je poměrně jednoduchý: narodíme se, studujeme základní školu, střední školu, univerzitu rozvíjíme ducha i tělo, zažíváme stresy abychom pak mohli pracovat 10-12 hodin denně, uzavřeni v umělém světě kanceláří, jenom proto, abychom zaplatili nájem a ostatní výdaje, našetřili na auto, za které bychom se před sousedy nemuseli stydět a jednou ročně jeli na 14-ti denní dovolenou v klimatizovaném hotelu s bazénem.
Večer pak unaveni usínáme v divadle, u televize nebo v hospodě. Najdeme si odpovídajícího partnera, koupíme (na splátky) dům nebo byt a pokud zbude čas, síla a peníze, zplodíme potomka. Toho pak vychováme k obrazu svému: uč se, cvič, dělej si přátele. Základní škola, střední. Vrcholem blaha je mu/jí jít na svatbu případně promoci. Pak už není čeho dosáhnout a tak jen ze setrvačnosti stále pracujeme a pomalu umíráme. Poslední důležitá věc je svému životnímu partneru zajistit důstojný pohřeb s hojnou účastí. A to jsou ti, kteří to podle nás někam dotáhli. Co ti ostatní? Dělníci v Rusku bez šance našetřit na dvacetiletého žigulíka? Lidé v Africe umírající hladem?

Druhá, menší skupinka lidí chce více, není spokojena s obvyklými hmotnými statky. Tito blázni odmítají (nebo se o to snaží) poslouchat ty, jež mají peníze a moc a někdy jsou proto ochotni změnit i zaměstnání. Žijí podle jiných pravidel. Nevěří v náhodu, ale v minulé životy a karmu (ne, to není bojler). Místo do hospod chodí do čajoven a místo do obleků se halí do barevných prostěradel. Odmítají maso (proto zaživa vaří rostliny) a alkohol a zásadně mluví pozitivně. Věří se zde v horoskopy, astrologii, numerologii, taroty, léčitelství, reiki, sílu kamenů a myšlenky, ufo, bohya bohyně, kelty, druidy, víly, lucidní snění, léčivé byliny, pyramidy a jiné záhady a mystéria. Ale přecejenom asi zásadní pro jejich definování je ta karma. Co to tedy je? Je to zákon akce a reakce, příčiny a následku. Říká se, že (trochu zjednodušeně - je několik teorií) co uděláme, to se nám vrátí.

Někdy se to nestihne za jeden život a odplata se přesouvá dál. Žijeme totiž mnoho životů a jsme de facto nesmrtelní. Karma také určuje kde, kdy a jak se narodíme a říká se, že je to vždy pro nás to nejlepší místo, neboť je určeno naší duší dychtící po osvícení. To je také cílem veškerého bytí - dojít k osvícení (Poznání, samádhí, stání se Kristem, Budhou...) a k tomu složí řada cest, technik i celých komplexních učení.
Země je místo pro naučení se něčeho nového, případně pro rozpomenutí se na něco, co už známe, ale teď to bohužel zrovna nevíme (celkem smůla). Je to místo pro silné a odvážné bytosti, nebo pro blázny, případně primitivy. Také v oblasti poznání vesmíru je tato skupinka lidí znatelně dál. Nejenže ví, že je možné cestovat rychlostí vyšší než světlo, ale někteří z nich takto i dokonce cestují. Existence života na jiných planetách je známa každému malému dítěti rodičů této skupiny, navazování kontaktů jde také jako na běžícím pásu a někteří již jen čekají, kteří mimozemšťané je zachrání před nevyhnutelným koncem planety, způsobeným zlými lidmi z první skupiny.

Třetí skupinka lidí již nevěří ničemu. Nejdříve se vzdali snahy cílevědomě trávit den přemýšlením, jak přelstít ostatní firmy, pak touhy mít hezký byt, auto, děti a pohřeb. Vstoupili do druhé skupiny a nad čajem se všem smáli. Začali se zabývat esoterními vědami a díky šťastné náhodě (které ovšem, jak víme, neexistují) našli dobrého učitele nebo si něco významného prožili. A začali se ptát. Co je skutečně cílem? Proč jsme tady? Proč se máme učit léčitelství, k čemu je nám astrologie a celá esoterika? Proč máme karmu? Co je vůbec ta Pravda, co je realita? Je to to, co vidíme, cítíme, slyšíme, chutnáme a dotýkáme se?

Když něco vidíme, tak to přece existuje. Oči, uši, jazyk, nos - to jsou naše receptory a nervy vedou snímaný signál do mozku. Ten to všechno zpracovává a vyhodnocuje, takže CO vidíme, MUSÍ existovat a kdo nad tím dál přemýšlí je blázen (a má štěstí, že žije v dnešní době, jinak by byl zabit).

Tolik věda a selský rozum. Ale co třeba meditace, sny či různé jiné zajímavé zážitky, ptá se člověk této skupiny, zkušený esoterik. Čím v nich třeba vidíme nádherné krajiny, čím slyšíme výkřiky nestvůr v nočních můrách a jakým způsobem vnímáme snovou díru od brokovnice v břiše? O snu věda říká, že je náhodným produktem mozku, který zrovna není něčím rozumným zaměstnán. Nemá význam, neexistuje. Dobře, řekne si tento člověk. A co když se mi zdá, že mám tělo - že mám fyzické tělo, oči, uši, hmat - a že jimi vnímám realitu, co když je to taky jen trochu delší sen? - Pryč od nás ty blázne, odpoví mu věda. A tak jde dál sám svou cestou. Knih, které by mu odpověděly na jeho otázky ubývá, stejně jako těch, kterých by se mohl zeptat. A když konečně někoho nachází, slova už sotvavyjadřují, co by měly.

Přestává tedy trávit čas povalováním se v čajovnách a chozením na nesmyslné přednášky. Musí se ptát sám sebe. Co je skutečně cílem? Pomáhat chudým a nemocným? Proč jsou tady vůbec chudí a nemocní? Proč jsem tady já? Proč mám karmu? Vypadá to jako začarovaný kruh. Není se čeho chytit, koho zeptat. Snad opravdu sama sebe. Zaposlouchá se a něco uslyší. A je to jako naladit za éry komunismu Svobodnou Evropu - i když nám ostatní tvrdí, že to, co se tam vysílá není pravda a my to taky nevíme, je sdělení natolik šokující a věrohodné, že musíme chtě nechtě začít přemýšlet, zda je pravdivé nebo ne a to znamená, je-li v rozporu s "oficiální" pravdou (a to je), začít pochybovat o všem, co jsem doposud brali jako realitu.

Jdeme-li správně, naučíme se lépe vyladit náš přijímač, odfiltrovat rušičky a také se dozvíme o dalších stanicích. Informace z těchto vysílání jsou zajímavější a také do sebe lépe zapadají než ty "oficiální" a proto jim tento člověk začne věřit. Tím, ale logicky začne pochybovat o těch druhých. Začíná pochybovat o základních věcech každodenní reality, o existenci svého těla i této planety. Tušení se mění ve víru. Už nevěří prakticky ničemu.Vše pokládá jen za iluzi, sen a proč by se tedyměl plazit po nějaké cestě Poznání, když žádná neexistuje? K čertu s minulými životy! Žádné nejsou.Nikdy nebyly, než jen v naší představě. Nikdy nebyla ani žádná planeta Země. A že tu jsou i jiní? Dvojímožné vysvětlení - kolektivní halucinace nebo také neexistují!

S změněným vnímáním se mění i chování. Co je důležité, když je to tu všechno sen? Mít dům a auto? K smíchu. Existují světy, kde ho lze vytvořit lusknutím prstů. Proč se tedy pachtit v tomto primitivním světě? A člověk sice stále nechápe proč má tu smůlu, že tu je, ale jinak začíná být těžce v pohodě a litovat ty ostatní. Svět se pro něj stává hrou. Takovou pěknou virtuální realitkou.

Proč tu, ale máme nemoci, bolest, hlad, utrpení, smrt a podobné iluze? To se mi nelíbí, řekneme si, chci to změnit. Jak? Jde to vůbec? Prostě tento program, existující v mojí mysli a mysli všech lidí, neboli toto kolektivní pole vědomí, nabourat, hacknout.

A boj se zvolna rozjíždí. Hmota neexistuje, takže se není čeho bát - je to jen iluze, program v naší mysli. My jsme běžní uživatelé a ďábel je hlavní programátor. Přicházejí hackeři jako Ježíš nebo Buddha a narušují ho, narušují naše kolektivní pole vědomí – naše uvažování. Nikdy tu fyzicky nebyli, jsou to jen viry, cheaty, pokémoni co to tady chtějí změnit. LSD, houbičky, Ayahuasca a jiné pochutiny pochopitelně také reálně neexistují - zase to jsou jenom cheaty, které tu leží zhmotnělé a my je můžeme sebrat a použít.

Každý systém se chce udržet. Má své ochránce, antiviry, agenty Smithe kteří systematicky ničí, zabíjí a překrucují vše, co může systém ohrozit. Tato hra "O naši mysl" funguje na principu dělo versus pancíř. Přijde-li hacker Ježíš, je zabit, udrží-li se jeho učení, je zneužito těmito strážci a mění se v církev, která pak vede války, upaluje skutečné mistry a všemi způsoby brání jakémukoliv pokroku.

Cokoliv směřuje k nezávislosti na systému je ničeno, zakazováno a zesměšňováno. Co ho upevňuje, to je podporováno. Proto je alkohol a nikotin povolen a marihuana a LSD zakázáno. Dej si Jima Beana a zapal si Marlboro! Vychutnej si tu chuť! Buď v pohodě! Jsi frajer! A věř tomu, co vidíš, hlavně nemysli, neuvažuj, stejně to nemůžeš změnit. Proto se systematicky ničí plantáže koky v Kolumbii, pralesy s psychotropními rostlinami v Brazílii, Peru a jinde. Proto je nemožné ukončit distribuci drog. Proto se do čistého LSD přidávají příměsi vyvolávající závislost.

Lidská svoboda, absolutní svoboda a nezávislost na státu, společnosti, církvi i "Bohu" je nepřítel číslo 1 každého sytému. Věci jako psychotropní látky, kvalitní knihy a informace, probuzení lidé, silová místa stojící na straně "dobra" ( = svobody ).
Věci jako drogy, alkohol, zvířecí sex, touha po penězích, úspěchu a čemkoliv jiném, války, hlad, bída a mnoho dalšího slouží systému. Mají nám namluvit, že nic jiného než tento systém, tento Matrix, neexistuje.
Je jen na nás čemu uvěříme. Vše je to jen iluze v naší mysli. Je to hra. Pro některé. Ale co ti druzí?


Vyzývám vás k odporu a k životu. Vašemu svobodnému životu…

Moje zahrada ZEN...

Neznám zenové teorie, možná jednou, dvakrát jsem praktikoval zazen, myšlenky mi létaly zběsile jako vyplašené vosy, nestudoval jsem nikdy u žádných mistrů, nevedl sáhodlouhé rozhovory, ani nenavštěvoval zenové školy.

Učit se zen, ve škole? Áááá, nevím jestli se dá zen naučit, nebo pojmenovat?
Pojmenuj to a ve chvíli, kdy otevřeš ústa je už všechno pryč.

Snad zenu nerozumím ani kapánek, a tak tu teď pěstuju tuhle zenovou zahradu.

Jdu naslouchat vodě, vnímat zpěv ptáků, kteří zpívají jenom tak, dívat se stromy, které dávají stín v parném létu - prostě jen tak.
Beru zen jako vnímání, prožívání života, každým okamžikem, každou buňkou těla.

A je mi úplně jedno, sedím-li doma v meditaci nebo třeba v kině, mysl je mysl a kdo sedí na miskách vah, tomu se motá hlava.

Vlastně nevím, proč něco nazývat zen, stejně tak to mohu nazvat má zem, mým životem, štěkajícím psem nebo poletujícím papírem...

Život po porodu...

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka.

První se zeptalo druhého: věříš v život po porodu?

Určitě. něco po porodu musí být. Možná jsme tu proto, abychom se připravili, co bude pak.

Blbost. Žádný život po porodu není. Jak by mohl vypadat?

To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světa, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

To je přece nesmysl. Běhat se přece nedá a jíst pusou je naprosto směšné, živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený, pupeční šňůra je už teď moc krátká.

Ba ne, určitě něco bude, jenom ale asi trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

Nikdo se přece po porodu odtamtud nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

No já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

Máma? Ty věříš na mámu? Kde má podle tebe být?

Všude kolem nás. Přece v ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nežili.

Tomu nevěřím, žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá nebo cítit jak hladí náš svět, víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom…

Červená karkulka

VYPRAVEC: V pohlednem staveni na konci vesnice, bydlela sedmkrat trestana svetice. Od mladi fandila prochazkam v seru, na jejich pamatku vlastnila dceru. Krehounkou divenku, s nosem jak okurka, cervenym od rumu - no proste Karkulka. Jednou, kdyz maticka divenku spatrila, dala ji lepaka a nezne pravila...

MATKA: Rychle si oblekni cervenou sukenku,babicka za lesem dostala zloutenku.Dones ji gulase. Aspon pul hrnka. At baba vyskoci, zase jak srnka.

CERVENA KARKULKA: K cemu je maticko cervena suknice? Ta jenom prilaka uchylneho myslivce. Jestli me znasilni, tak jako vcera, uz potom nebudu nevinna dcera.

MATKA: Nedavej blaznivym myslenkam pruchod, nez baba za leky utrati duchod! Priprav se ihned do startovni polohy, poradny gulasek ji postavi na nohy.

VYPRAVEC: Popadla Karkulka aktovku s jidlem a bezela lesem, jak pichnuta sidlem. Navzdory vabive, cervene suknicce, nepotka na ceste zadneho myslivce. Svalnate nohy a kvalitni pohorky, brzy ji donesly do zname chaloupky. Vyndala z aktovky dietni potravu, pak v lozi spatrila podivnou postavu.

CERVENA KARKULKA: Co je to za fory, tak brzo po ranu? Vlk se tu placati v babine zupanu.

VLK: Jen pojd dal devenko a nestuj u dveri! Babu jsem posnidal, ty zustan k veceri. Mas hezky tvaricky, jak zadna druha, za to ta babice byla dost tuha.

CERVENA KARKULKA:Tak to sis vybral jakostni potravu, nejses ty blbecku tak trochu na hlavu? Pozde me nazyvas spanilou devenkou, sezral si babicku s infekcni zloutenkou...........

Hledání hranic nemožného je překročit své možnosti...

Před mnoha lety při vykopávkách egyptského hrobu jakýsi archeolog narazil na semínka uchovaná v kusu dřeva. Když je zasadili, semínka po více než třech tisících letech vyklíčila!
Jsou podmínky lidských životů tak neradostné a špatné, že jsou lidé - nehledě na vrozené schopnosti — zatraceni, aby v životě neuspěli a aby je provázelo tiché zoufalství?
Nebo jsou i v lidech semínka možnosti, naléhavé nutkání,aby se stali něčím tak silným, co prorazí tvrdou slupku nepřízně osudu?

Zamyslete se nad příběhem, který přišel telegraficky do agentury
Associated Press 23. května 1984:

Když byla Mary Grodaová malá, nenaučila se číst a psát. Experti ji označili za zaostalou.
V pubertě si „vysloužila"další označení - „těžko vychovatelná" a odsoudili ji ke dvěma letům v polepšovně. Ironií je, že právě tam, v tom izolovaném místě, se Mary ponořila do učení - trávila nad ním až šestnáct hodin denně. Její tvrdá práce se dočkala ocenění. Získala středoškolský diplom.

Ale další rána osudu na Mary Grodaovou teprve čekala. Když odešla z polepšovny, otěhotněla, aniž by byla vdaná.O dva roky později ji pak vinou druhého těhotenství ranila mrtvice, která jí z mozku vymazala veškeré tvrdě vydřené čtení a psaní. Za pomoci svého otce Mary statečně bojovala a znovu nabyla to, co ztratila.

V krajní finanční tísni Mary začala pobírat podporu. Nakonec, aby vůbec vyšla, si do své péče vzala sedm chráněnců. Právě v té době začala studovat státní dvouletou vysokou školu. Po skončení studia požádala o přijetí na zdravotní školu Albany Medical School, aby mohla studo-vat medicínu - přijali ji tam.

V Oregonu, na jaře roku 1984 Mary Grodaová-Lewisová, už se provdala - kráčela v akademickém úboru po promočním pódiu. Nikdo neví, jaké myšlenky se Mary honily hlavou, když natáhla ruku, aby přijala toto výmluvné svědectví vytrvalosti a víry v sebe samu, svůj diplom, kterým celému světu oznamovala:

Tady na tomto malém bodu planety Země stojí osoba, která se odvážila snít nemožný sen, osoba, která nám všem dokazuje naše lidské božství. Zde stojí MUDr. Mary Grodaová-Lewisová.